Rómeo a Júlia

Luhrman stvořil úchvatně nadčasovou adaptaci neotřesitelné klasiky. Jeho verze totiž není bláznivým plánem nesoudného formalisty, ale naopak zela důmyslnou reflexí Shakespeara a principů alžbětinského divadla. Přímo řekl, že jeho cílem bylo natočit Romea a Julii tak, jak by to udělal sám bard, kdyby měl k dispozici film. Zapomeňme už konečně na pokřivený pohled na Shakespeara vtloukaný nám do hlav od základky, že se jedná o nedotknutelného génia. Jeho mistrovství spočívá v tom, že dokázal oslovovat všechny vrstvy alžbětinského divadla, kde se potkávala honorace s obyčejným lidem (byť v oddělených sektorech hlediště) a tehdy se jednalo o kratochvíli, jejíž přímou konkurencí byly morytáty a kejklíři. Shakespeare byl prostě hlavní pop-autor, který i svou nejkřehčejší romanci vystavěl jako horskou dráhu emocí, kde se poblouzněnost a nezkalenost velké lásky na první pohled potkává s humorným nadhledem (příliš se zapomíná na to, že se nejedná o první lásku a naopak Romovo zlomené srdce z předchozího vztahu skvěle glosují ostatní postavy), dramatickými konflikty, pompézními šarvátkami, srdceryvnou tragédií, siláckou rozšafností i delikátními vyznáními citů. To vše navíc doprovázeno dialogy, kde se čerstvá láska vynáší do romantických výšin, ale stejně tak se neodhlíží od jejího fyzického rozměru. Luhrman právě přenesením do videoklipově hyperstylizovaného a kýčovitě přepáleného světa, kde se mísí estetika boháčského nevkusu s upoceností plážového šupáctví a sebeadorační nabubřelostí hiphopových videí dokázal pro Shakespearovy verše vytvořit ideální rámec. Stejně jako libreto i styl filmu dokonale mísí kýčovitou rozšafnost, načepýřenou teatralitu a křehké emoce. Genialitu Luhrmanova přístupu spočívá v úvodní cca půlhodině, kdy diváky doslova vrhne do víru totálního afektu, který ale právě připravuje půdu na následné zklidnění romantických pasáží, jejichž upřímná mladická naivita pak už nebije tolik do očí. Současně drobnými detaily (především v gestech postav - viz např úchvatná první sekvence Julie s její matkou) a neokoralým přístupem dodává klasice životnost a dělá z ní přesně to, čím má být - vyprávěním pro teenagery. Ne tím jalově prvoplánovým jako když cyničtí dospěláci a věční puberťáci točí pro náctileté filmy jako "Prci, prci prcičky", ale naopak absolutně empatické, které chápe zjitřenou emocionalitu mládí i pocit, že je člověk hvězdou vlastního videoklipu či filmu, jako to dokázal skvěle vystihnout John Hughes. Pod Luhrmanovým vedením pak DiCaprio a Danes vytvořili bezesporu vůbec nejlepší verzi tragických milenců. Sekvence jejich setkání překypuje vzájemným okouzlením, romantickou křehkostí, roztomilostí, ale taky jinde obvykle vynechávanou zjevnou nadržeností. Po více jak dvaceti letech film pořád funguje stejně dokonale a vidět ho v kině byl splněný sen i doklad jeho kvalit - zatímco na začátku se diváci ošívají a smějí namistrovaným družinám Kapuletů a Monteků, v následujících dvou hodinách vystřídají dojetí, okouzlení i pobavení a emocionální vypětí, přičemž na samém konci v kostele nikdo ani nedutal a napětí se dalo krájet. Luhrman prostě dokázal naplnit slova mistra: Však věčně bude srdce jímat znova žal Juliin a bolest Romeova. (28.07.2019) (menej) (viac)