Dievča

Přečetla jsem si, jak je mi zvykem, jen první větu z popisku a tak jsem byla mile překvapená celkovým laděním filmu. Většina lidí z okolí Lary je totiž ukázkovým až nereálným příkladem správného chování společnosti vůči trans lidem a za to dávám palec nahoru, jelikož jsem více méně očekávala klasický scénář ve stylu někdo se necítí ve svém těle a chce změnu, společnost to odsuzuje a dotyčné osobě se místo pomoci dostává jen nepochopení a celkový stav osoby se zhoršuje.... to je ve zkratce celá mnou očekávaná zápletka většiny filmů s podobným tématem, kterou jsem zde k mé radosti nedostala. Postava Lary byla zahrána a hlavně obsazena výborně, celou dobu jsem spekulovala, zda se opravdu jedná o trans dívku a nebo ne, tak hezky obsazená ta postava je. Užívala jsem si i taneční záběry, které pěkně vykreslovaly atmosféru bez použití slov, což je vlastně celý vibe filmu... moc se toho nenamluví a člověk je nucen číst mezi řádky jen z pohledů a chování osob a i když to je více méně můj šálek kávy zde už toho bylo moc a klidně by mohl být film o půl hodiny kratší a pokryl by všechno co by pokrýt měl. Některé pasáže mi prostě přišly zdlouhavé. V průběhu filmu jsem s Larou soucítila a bylo mi líto všeho čím si musela projít, ale po skončení filmu to ze mě hrozně rychle opadlo a to je na nic. Mám ráda, když nad filmem přemýšlím nějakou dobu i po shlédnutí a to se tady rozhodně nestane. Při sledování nemůže nikomu uniknout podobnost tématu s Dánskou dívkou, se kterou se jen "pouhá" Dívka nemůže vůbec srovnat. (28.10.2021)

Krásné, skoro až filmové vyobrazení citlivosti a křehkosti. Příběh o souboji mysli a těla je odvyprávěn způsobem, který divákovi nabízí místo v první linii přímo na válečném poli. Lara a její svět je plný milých úsměvů, za kterými se ovšem skrývá pláč, křik i bolest, ač se ji dostává tolerance a pomoci na úrovni, kterou si, žel i v našem okolí, asi jen těžko dokážeme v takovéto míře představit, bojuje sama...její protivník je totiž ta postava v zrcadle. Další nadprůměrně povedený debut, který doslova nutí hlídat a sledovat další tvorbu režiséra Lukase Dhonta. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (23.01.2019)

Předně musím říci, že se obdivuji laskavosti a pochopení otcovské figury, zde ztvárněné mně dosud naprosto neznámým (protože převážně divadelním) belgickým hercem Ariehem Worthalterem, nebojím se tvrzení, že nekonečná a ničím nepodmíněná rodičovská láska dostává skrze tuto postavu konkrétní tvář. Výkon mladičkého (v době premiéry mu bylo pouhých sedmnáct let) Victora Polstera v úloze Lary pak nelze nazvat než fenomenálním, a to minimálně pro tyto důvody: a) co jsem se dočetl, Polster sám není trans ženou, přesto Laru hraje s takovým vcítěním a v takovém nasazení, že mám problém uvěřit, že tuto roli hrál cis muž; b) film nevypraví tolika slovy, jako spíše mimikou, gesty a posturikou; vyprávět nonverbálně je za mě těžší hereckou prací, přesto lze z každého Lařina pohybu (těla i tváře) vyčíst tu bolest a to trápení, jež zakouší pro pomalost procesu změny pohlaví a jistou tělesnou nezakotvenost; c) v neposlední řadě (tak trochu to souvisí s bodem b)) musím pochválit Polsterovo taneční nadaní (pro něž byl velice pravděpodobně obsazen do titulní role), právě v baletu, resp. v jeho osvojení (à propos, nikde jinde jsem nezakusil tak intenzivně vědomí, že je balet tak náročným, že úspěch v něm může být doslova vykoupen krví) se smazává rozdíl mezi Larou jakožto fiktivní postavou a Victorem Polsterem jakožto jejím hereckým představitelem, oba se v potu tváře setkávají na poli tvrdého tréninku, každodenního a několikahodinového; považoval bych za neuctivé, kdybych na toto neupozornil. Na druhé straně musím chtě nechtě přiznat, že mě film nestrhl, ničím moc nepřekvapil, většina situací na mě působí tak nějak samozřejmě (napsaných a zrežírovaných na jistotu) - to však lze omluvit tím, že se jedná o debut. Nicméně, tak jako věřím ve výplň televizních programů - (pod)průměrné či lehce nadprůměrné americké komedie vysílané v podvečer přes víkend, u jejichž sledování se možná i pobavíte, ale za pár dnů nebudete vědět, o čem byly -, tak věřím i ve výplň festivalových programů - "jednorázovky", které určitě nejsou ztráta času, ale dlouho s vámi nezůstanou -, a Girl Lukase Dhonta je za mě jednou z nich. 70 % [dafilms] (31.08.2023)

Rest, který jsem měla už z Karlových Varů, kdy jsme se bohužel z kapacitních důvodů do sálu nedostali, dopadl velice slušně a to hlavně po emocionální stránce. The Girl totiž v divákovi určitě nějaké emoce vyvolá a po projekci v něm zanechá soucitný úhel pohledu a toleranci. Lukas Dhont zvolil silně evropskou kameru a zaměřuje se hlavně na výraz v tváři hlavní postavy a několikrát ve mně tento klaustrofobní styl, kdy většinou při baletních hodinách nevidíte nikam dál, než za hlavu hlavní(ho) hrdin(k)y, evokoval Matku od Arronofskyho. Dějově je tento kousek poněkud sušší, v podstatě se tu zde vyobrazují jen dilemata spojená se změnou pohlaví, mentální rozpoložení a překvapivě dobré rodinně vztahy, takže bych The Girl spíš zařadila do těch lehce poetičtějších vod. Nejsilnějším momentem tu je samozřejmě šokující závěr, který vžene slzu do oka a poslouží zase jako další příklad, proč bych si měla vážit toho, že tyhle starosti nikdy mít nebudu. (06.01.2019)

Působivá cesta do duše transexuální Lary/Victora. Natočené s nebývalou citlivostí, na debutanta velmi vyzrále, téměř dokonale. Bavily mě jak scény z baletního studia, tak Lařiny rozhovory s otcem. Hlavní postava má pro svou proměnu ty nejlepší podmínky - chápající rodinu (ač bez matky, jejíž nepřítomnost nebyla vysvětlena) - bojuje ale s vlastní nejistotou, nedůvěrou v samu sebe. Všechny potřebné emoce dokázal mladý herec Victor Polster přenést na plátno tak přirozeně, že mi jeho výkon místy způsoboval husí kůži. Skoro 5*. (01.07.2018)