Dievča

Příběh Lary působí tak realisticky, až z toho bolí u srdce. Celovečerní filmový debut belgického režiséra Lukase Dhonta nabízí citlivý a hluboký pohled do duše dospívající dívky uvězněné v chlapeckém těle, která se touží stát balerínou. Pro svůj sen je přitom ochotná podstoupit téměř cokoliv. Victor Polster mi svým výjimečným hereckým ztvárněním titulní role doslova vyrazil dech. Závěrečné rozuzlení mě vskutku šokovalo, i když jsem podvědomě očekávala něco podobného. (85%) (20.03.2023)

Dhont išiel na vec odlišne, ako by jeden čakal a to aj v rámci toho, čo nazývame euro-artom. Od začiatku do konca sme nalepení na hlavnú postavu a tu je obrovskou výhodou, že chlapca okamžite vnímame ako dievča a tak vôbec nie je problém sa s jej pocitmi a situáciou stotožniť. No ale tá odlišnosť je najmä v tom, že konflikt sa odohráva predovšetkým v hlave a duši teenagerky a my sa na začiatku ocitáme in medias res, kedy je už dávno coming out minulosťou a my sledujeme každodenný život jedného teenagera v rámci rodiny, počas školy, hodín baletu a objavovania milostného života. Možno vďaka tomu pôsobí Dievča trochu monotónne, ale ako celok najmä veľmi uveriteľne a tu skutočne nejde o žiadnu uslzenú prvoplánovú kritiku nejakého nechápavého okolia, tu sme sa totiž ocitli na poli do hĺbky (nielen Larinej postavy) sa ponárajúcej psychologickej drámy. (21.02.2019)

Skoro az dokumentarne pojaty film o ceste jednej transgender teenagerky za svojim snom. Dlho to pôsobi idilicky bez väcsich konfliktov, kedze aj väcsina okolia sa k nej sprava tolerantne. Nakoniec si ale pre hlavnu hrdinku zivot pripravil dilemu v ktorej si bude musiet zvolit medzi dvoma svojimi zivotnymi tuzbami. Spôsob akym sa to rozhodla riesit bol dost brutalny a zaver mozno az prilis nechava na divakovi, by si to cele sam domyslel. Hlavnym kladom filmu je ustredne herecke duo. Victor Polster ktoremu to dievca uveri snad kazdy a mna najviac dostal Arieh Worthalter ako jej citlivy skoro az rozpravkovo idilicky otec, ktory ani svojou dobrosrdecnostou jej nedokaze pomôct v trapeni a tie jeho neustale otazky, ci sa citi dobre by liezli na nervy aj mne. Kedze ma transgender tematika zaujima, tak som sa nedozvedel nic nove, ale je to podane vystizne. 8/10. (28.03.2019)

Snímek vyprávěl o trans dívce Laře, která se však narodila v těle muže. Podstupuje proto množství hormonálních a chirurgických procedur, aby jejímu pocitu, že je ženou, odpovídalo i její tělo. Jejím snem je také stát se profesionální baletkou. Film samotný je až naivně idilický. Lara žije s otcem a bratrem, kteří se s ní kvůli jejímu snu stát se baletkou, přestěhovali dokonce do jiného města, ve kterém se taneční škola nachází. Její otec je až nenormálně chápavý, obětavý, starostlivý a Laru podporuje jak jen může. Neustále si s ní povídá, řeší s ní její pocity, chodí s ní na zdravotní vyšetření a také toleruje všechny její výkyvy nálad, výbuchy vzteku a vždy je jen přívětivým a chápavým tatínkem. Nejinak milé je i zbylé Lařino okolí. Její učitelé ve škole jsou velmi vstřícní a spolužáci ji kvůlu jejímu „problému“ také nijak neodsuzují či nešikanují. Při velmi citlivě položeném dotazu, zda dívkám nebude vadit, když se bude Lara s nimi převlékat v dívčí šatně, není ani jedna dívka proti. Dá se říct, že Lara vlastně žije v úplně ideálním světě plném porozumění, přesto však tohle všechno prožívá velmi těžce, což je samo o sobě pochopitelné, nicméně prostředí vykreslené ve filmu podle mě absolutně neodpovídá realitě. Herecké výkony byly velmi přesvědčivé, Victor Polser v roli Lary předvedl zajisté vynikající výkon, avšak svou idylkou mě film nepřesvědčil, abych mu uvěřila a dovedla se skutečně vcítit. Jako pěst na oko na mě působil i konec, ve kterém si Lara nůžkami ustřihne své přirození, ačkoli ji již zanedlouho má čekat operace, která by celé její trápení vyřešila. Neskutečně vlídná a chápavá reakce jejího otce i na tuhle „hrůzu“ způsobila, že mi film v závěru přišel spíše jako velmi špatná komedie, než jako kvalitní drama. (17.01.2019)

Rest, který jsem měla už z Karlových Varů, kdy jsme se bohužel z kapacitních důvodů do sálu nedostali, dopadl velice slušně a to hlavně po emocionální stránce. The Girl totiž v divákovi určitě nějaké emoce vyvolá a po projekci v něm zanechá soucitný úhel pohledu a toleranci. Lukas Dhont zvolil silně evropskou kameru a zaměřuje se hlavně na výraz v tváři hlavní postavy a několikrát ve mně tento klaustrofobní styl, kdy většinou při baletních hodinách nevidíte nikam dál, než za hlavu hlavní(ho) hrdin(k)y, evokoval Matku od Arronofskyho. Dějově je tento kousek poněkud sušší, v podstatě se tu zde vyobrazují jen dilemata spojená se změnou pohlaví, mentální rozpoložení a překvapivě dobré rodinně vztahy, takže bych The Girl spíš zařadila do těch lehce poetičtějších vod. Nejsilnějším momentem tu je samozřejmě šokující závěr, který vžene slzu do oka a poslouží zase jako další příklad, proč bych si měla vážit toho, že tyhle starosti nikdy mít nebudu. (06.01.2019)