Donbas

Východní Ukrajina okupovaná ruskou armádou po neslavné události na Majdanu. Všudypřítomná propaganda manipuluje s lidmi tak jak má, čímž se společnost začne nelichotivě rozkládat. Takovou atmosféru přináší artový snímek režiséra Sergeje Loznica plný naprosto reálné absurdity, kterou se mu výborně podařilo odlehčit ironií, satirou a místy snad i grotesky. I když divácký úsměv to snad ani vyvolat nemůže. Ve svém poselství je ale snímek zcela jasný, i když neinformovaný divák může mít u mnohých scén problém pochopit co, kdo, kde a proč. Vojenská skupina, separatistická skupina, zkrátka to všechno jaksi nějak vzplývá. Taková je však syrová realita. Syrová realita ční i z každičkého záběru, že to až vypadá, že se jedná o publicistický dokument než o film. Děj je epizodický, což v podstatě každičkou scénou s určitého místa či prostředí vyvolává dojem povídkového filmu. Každá ale taková scéna, či dejme tomu povídka, o něčem vypovídá. Po umělecké stránce tomu dopomáhá i naprosto výborná kamera kombinující různé styly. Nejčastější je dokumentární styl, ale použit je i tzv. found footage a samozřejmě, v artových filmech nejpoužívanější, statický, který je svým dojmem záběru z bezpečnostní kamery asi nejrealističtější. O hereckých výkonech nemá cenu ani diskutovat. Herci své role nehrají. Herci své role doslova a do písmene žijí. Realita války a takovéto autentické filmové zobrazení se od sebe v podstatě ničím neliší. Snímek tedy obsahuje spoustu lidských osudů, o jakých nemáme ani ponětí, že se takové podobné na Ukrajině skutečně dějí. “Proč nejsi v armádě?” ptá se důstojnice mladíka během prohlídky cestujících v autobuse. “Protože je matka nemocná,” odpoví. “Vlast je stejně nemocná,” reaguje důstojnice opovržlivě. Nejšokující je ale asi scéna veřejného lynče staršího chlapíka, který se dal na stranu fašismu. Chování lidí na principu zdivočelého stáda s takovou krutostí, že až divákovi zatrne, takže ho zabolí nejen viděná každá rána pěstí, ale i každičké nenávistné slovo. Tento film je po obsahové stránce fikce, ale plný skutečného realismu. Scény z ulice, z krytu, z politického jednání, je tu dokonce i svatba. A samozřejmě nečekané útoky. Pokud má film šokovat, daří se. Po zhlédnutí na něco takového dlouho mnohý soudný divák nezapomene. (16.06.2022)

Nejvíc, nejhlouběji a intenzivně. Když se tomu trošku otevřu, vleze mi to dovnitř a dost podvratně mi to natrhne pár orgánů. Loznica točí chaotické zvěrstvo a lidskou krutost, balí ji absurditou, namáčí v hlouposti. A furt je tam ten režisérův prst a slova "tady se to děje...teď, tak jak daleko jsi?". Aktuální, kousavé, depresivní, vožralé, varující, naléhavé. Věnováno OAMP. A já vím, ta svatba ohromně bolí a křičí o nůžky k sestřihu, ale zároveň ční a zůstává v hlavě, nůžky ponechány zabodnuté v srdci. (05.07.2018)

Nepotřebují žádný "ucelený" příběh, nevyznal bych se v něm určitě víc, než v tomto "hop sem hop tam". Chaos je prostě takový, ať si navlékne jakékoli šaty a promenuje se s nimi po bulváru, po louce nebo mezi konstrolními stanovišti. A Loznicovi šlo možná také o to, aby chaos "zcelit" a našel jeho "tajný půvab" - nebo ho alespoň hledal. Donbas je Bombas, a do Bombasu ani na svatbu!... Soudobé filmy tohoto typu bývají většinou dobře hodnoceny. Proč zde tomu tak není hledejme třeba v porovnání s Lynchovými filmy, o kterých se dosud mluví v superlativech. Lynch pro jejich výstavbu používá vesměs pseudo-mystické prvky, zatímco Loznica pseudo-reálné, které pro diváka asi nejsou až tak atraktivní. Některé scény, např. zmíněnou svatbu,si ale v Lynchově filmu dovedu dobře představit, stačí ji jen obestřít mystickou sítí. (10.09.2020)

Je úplně jedno, které straně fandíte, situace v Donbasu byla po léta složitá a vyvrcholila letos válkou na Ukrajině. Jenže film Donbas má problém, že nám servíruje scénky, které se v tamní části země odehrávají. Nejedná se ale o ucelený příběh a hrdinové tedy moc nevysvětlují, takže při neznalosti problematiky - a to se týká skoro každého, neboť orientovat se v tom chaosu není snadné, je opravdu těžce pochopitelné, co právě sledujeme. Navíc je to pár dnů, co Andor Šándor prohlásil, že i západ používá propagandu, abychom se nechali vyvést z omylu, že tohle je věc čistě východních věcí. A pak se v tom vyznejte. Těžko chápat, co se na místě vlastně děje, kdo za koho bojuje apod. A taky to, čemu se vlastně věřit dá a čemu ne. Obě strany budou ukazovat prstem na druhou a říkat, že dělá špatné věci a říkat, že to dělají ti druzí. O to horší to je, že někteří vojáci obou armád převlékají kabáty. (06.04.2022)

Moje hodnocení je velmi subjektivní, to nepopírám. Život lidí, nejen na Donbase, ale skoro na celé Ukrajině stojí za houby, to je fakt. Když už ale chci natočit film, tak nenatočím takovou agitku, ze které až přechází zrak. Kdyby podobný film natočili na východě o zbytku Ukrajiny, tak by se to nikdy do vysílání nedostalo, tahle z toho mnozí budou dělat něco, co možná ve skutečnosti ani není. Ale jak už jsem psal na začátku, je to jen velmi subjektivní dojem, jak na celý konflikt nahlížím já a třeba je to přesně tak, jak je to popsáno tady. I když já osobně tomu ani za mák nevěřím. (14.08.2019)