Moulin Rouge

Ač se tvůrci snažili držet na hranici snesitelného a úsměvně pompézního kýče z červené knihovny, tak bohužel až příliš často sklouzávají k hloupé, hlučné (není tu snad ani vteřina ticha či scéna, kdy by se někdo nepitvořil, nevřeštěl, nepištěl apod.) přeplácanosti tak plné střihů, že to snad musí být zapsané v Guinessově knize. Ovšem jednou za čas si to sedne a tak například při tangu či milostném duetu Satine s Krystiánem jdou všechny výtky stranou, jelikož v tu chvíli není co Moulin Rouge vytknout. Škoda, že podobně silných a působivých momentů není ve snímku o něco více, ale na druhou stranu, ono jich tam zase až tak málo také není. (28.12.2006)

Pokud Tyler říká "kýč jako bič", pak tvrdím, že je příliš měkký - tohle je Kýč Jako Prase. Je to ovšem kýč zcela záměrný a promyšlený, držící se jedné lajny a frčící po ní zběsilým tempem skrz jednotlivá - pokud už ne ÚŽASNÁ, tak aspoň pozoruhodná - taneční a pěvecká čísla s rozdílnou míru pompéznosti a rozmáchlosti ke tragickému konci, který je divákovi odkryt hned na začátku, aby ho nic neodvádělo od té podívané a hudebních experimentů, které vás někdy přinutí vyprsknout právě konzumované pitivo, a jindy se zase uznale zasmát, jak se to těm šmejdům zatraceně moc povedlo. Osobně jsem nejvíce fascinován Jimem Broadbentem aka Zidlerem, protože tato postava mě definitivně přesvědčila, že sympaťák Jim je Mistrem svého řemesla, a že vymlaskne jakoukoliv roli způsobem, kdy herec splyne se svou rolí a vy jako divák věříte, že tohle je ta postava, a ne někdo, kdo ji hraje. Skoro stejně moc, ale úplně jiným způsobem jsem pak fascinován stále trvající existencí jednoho z největších omylů v dějinách kinematografie, který se jmenuje Richard Roxburgh. Jeho stylizace a jí odpovídající výkon úlisného cholerického zlokašpárka z červené knihovny sedí Moulin Rouge jako jistá část těla na jistou nádobu (a tím nemyslím prst na zkumavku), jaké bude ovšem divákovo překvapení, když stejně trapnou kreaci (byť s jiným akcentem;)) uvidí v óbrspektáklech Liga Výjimečných a Van Helsing (v němž si jeho Australstvo střihlo dokonce samotného "arciďábla" Draculu). To už zkrátka nemůže být náhoda, a je-li to právě Moulin Rouge, kde tohoto pána vidíte už poněkolikáté, řeknete si už jednou provždy, že je to skutečně jelito. To jsou už dvě definitivy pro tento film, kde vzít třetí, abychom to dovršili? Tango de Roxanne je definitivní pohřeb pro Stingovu uječenou původní verzi, a taneční scéna, která onu píseň doprovází, je jedním z nejlepších kusů, které kdy byly ve filmu předvedeny. Skutečně je to tak jako to hraje Argentinec Jacka Komana - vášeň, touha, zloba, zcela zničující emoce. Extra DVD bonus s několika úhly kamery a bez prostřihů posouvajících příběh (jakkoliv jsou ve filmu působivé) je naprostá extáze, stejně jako plná verze předváděné scény Spektakulárního muzikálu. Špička, špička, špička. Jenže on film není jen o předváděné technice a emocích, které jsou v něm na plný kotel hrány. Je to i tom, jak vás film vtáhne a jak s vámi zamává, a to je bohužel u této naivní pestrobarevné hříčky až hrozivě omezeno, aspoň pokud máte chromozomy XY:) I přes jednoznačné doporučení k vidění dávám 70% a nic na tom nezmění ani představa Satine s jezdeckým bičíkem;) A ano, vím, že jsem se o spoustě věcí ani slovem nezmínil - to je jedna z výhod toho, když píšete komentář jako tisící uživatel a tak dobře se před vámi vyjádřilo tak moc lidí. No dobře, tak jo - Ewan McGregor fakt dobře zpívá, ale to můžete vidět i v jiných filmech - a bohužel ne ve Fantómovi Opery, který by mu zatraceně "slušel". Et fin. (25.12.2010)

Po prvním podívání jsem si říkal, kde všichni berou tak vysoká hodnocení. Asi jsem neměl náladu nebo jiné starosti a tak jsem nechápal tento netradiční muzikál. Na podruhé to bylo jiné. Od prvního záběru, kdy se roztáhla opona, hudba začala hrát a kamera vjela do jiného světa než který znám. Pomalý depresivní úvod byl jen začátkem, poté mě začala mlít obrovská kola Moulin rouge, která drtila mojí čelist, mé oči a uši. Svět pařížské smetánky plný hudby, barev, krásných žen a tance. Sledujete perfektního Ewana McGregora, který dychtí po lásce. Až svou lásku, ztělesněnou Nicole Kidman, potká jako by se zastavil čas. Hudba proudí a vy jen s otevřenýma očima začínáte více a více milovat tento svět ... Zbylých 120 minut je natolik úchvatných a hudebně dokonalých, že s radostí a pokorou prohlašuji Moulin rouge za nejlepší muzikál minimálně posledních 10(20 ... 50 :))) let. Hudebně je tento film opravdu z jiné galaxie. Nespočetně písniček nejen z 90-tých let, ale také něco z 80 a 70 let. To potěší každého fanouška a milovníka hudby. Spojení událostí a hudby je ukázkou neskutečně pevné a citlivé ruky Baze Luhrman. Škoda, že takhle nenatočil i Romea a Julii. Herci jsou vybráni s přesností a jsou úchvatní do jednoho (ať žije Jim Broadbent!). Jsou díla, která ve vás možná nevyrostou po prvním shlédnutí, ale ty které to zvládnou ve druhém jsou možná i mnohem lepší... Koho nezamrazí při Show must go on není podle mě člověk. (30.12.2006)

Napodruhé už to bylo horší: láska kape z každého záběru, celkový dojem ale kazí zejména zbytečně „přestříhaný“ styl (škodící muzikálovým číslům a především dialogům). Luhrmanna řadím k režisérům typu Fosseho a Taymorové, jejichž pop-avantgardní exaltovanosti pořád více sluší inscenační experimenty muzikálové Broadwaye nebo operních scén; připadá mi, že ve vztahu k filmovému médiu jim chybí pokora a smysl pro řemeslo. MOULIN ROUGE má sice svoje filmové kvality [zejm. zhuštění a následné ovládnutí prostoru kamerou: veškeré milostné peripetie se odehrávají na velmi omezeném a vždy provázaném prostoru], stejně jako u jeho předchozích filmů je však Luhrmannovou popmoderní realitou stále jenom divadelní sál s vydýchaným vzduchem a umělým osvětlením. Za tři a půl. (08.06.2007)

Po skončení jsem si připadal, jako by mě někdo ulepil obřím, sladkým lízátkem, ale je to na škodu? Vůbec ne! Jeden z nejzábavnějších, nejromantičtějších, nejnápaditějších a nejúžasnějších filmů, který jsem kdy viděl! Většinu času jsem měl chuť vyskočit a na 80% songů se kroutit jako retard (tančit). (09.02.2009)