Šťastný Lazzaro

Předchozí film A. Rohrwacherové (Zázraky) mě uhranul a nebál jsem se ho srovnat s Olmiho Stromem na dřeváky. Zdá se, že něco podobného řeklo režisérce víc lidí. Bohužel, protože zatímco ve fascinujících a přirozeně plynoucích Zázracích tvořila spiritualita spodní proud, ve Šťastném Lazzarovi se rozhodla Rohrwacherová natočit "opravdový duchovní film", který mne však mořil svou doslovností. (26.01.2020)

„Nemáš strach?“ - „Z čeho?“ - „Z toho, že jim lžeš, a že to zjistí.“ - „Lidé jsou jako zvířata. Dáš jim svobodu, a uvědomí si, že nejsou pány svých osudů. Odsoudíš je k utrpení. Teď sice strádají, ale nevědí o tom.“ Do hledáčku se mi snímek dostal hlavně kvůli Albě Rohrwacher, od jejíž sestry-režisérky jsem ovšem dosud nic neviděl, čehož zpětně i trochu lituju, neb má očekávání ohledně Šťastného Lazzara byla jinde. Film má své vnitřní kouzlo, které mě nutilo se zájmem sledovat zdánlivě obyčejné dění kolem „čisté duše“ Lazzara, navíc se děj jeví jako docela nevyzpytatelný, což platí po celou jeho dobu. Ovšem to kouzlo se pro mě osobně začalo pomalu vytrácet od chvíle „zvratu“ (cca po hodině). Sice se pak otevřely dveře divákovým vlastním interpretacím, ale pokud publiku nic neříká např. František z Assisi (a jeho různé obdoby), u některých věcí bude nejspíš tápat (např. ohledně jeho vztahu ke zvířatům a hlavně vlkovi), já navíc bojoval i s tím nedůvěryhodným časovým posunem u ostatních postav. Trochu zklamání, celkově hodnotím lepšími 3*. (10.11.2019)

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)

Já jsem si Lazzara užila na 100%. Chvíli jsem sice tápala po přeskočení děje do města, ale brzo jsem se zorientovala. Ukazuje nám to Itálii jak jde v čase. Na začátku vykořisťování chudého venkova a útěk mladých lidí do velkých měst za "lepšími" zítřky posléze vybydlení či spíše vylidnění vesnic a nakonec jejich postupné navrácení se zpět do jejich rodných měst a něco v nich změnit. Kde jinde než v Itálii si můžete koupit dům za 1 euro?!  Pro mě to byl rozhodně dobrý zážitek. Za mě 100% (30.06.2021)

Lazaro bol možno šťastný, no film o jeho šťastí je vyznením neveľmi slastný. Na zobrazenie toho, že príchodom do mesta sa ľudia odcudzili prírode a príšerne zostarli v protiklade s prirodzeným plynutím práce, rodiny a prírody, netreba takéto "premyslené" vlčie, mysticko-magické alegórie. Respektíve treba a veľmi, no bez poklonkovania vládcom. V druhom pláne totiž film naznačuje, že ľudia túžia po ovládaní, len nech sa tak deje v prostredí lahodiacom oku, v čistom vzduchu, bez priemyselnej infraštruktúry. O čom inom bol vstup Lazarusa do banky? No predsa o obetavej (krvavo obetavej!) prosbe za obnovenie feudalizmu v ich komunite. Squatovacie nádeje prechádzajú spochybňovaním. Ach-jaj. (07.02.2021)