Manželská historie

Hodně nepříjemný, bolavý film. Svým způsobem takový hraný dokument o rozvodu s vysokou mírou autenticity, jak jen je to u hraného filmu možné. Vyznění neodlehčí ani ta zjevná náklonost k Woodyallenovské poetice a proprietám jeho filmů (silně konverzační charakter, neurotičtí hlavní hrdinové, dokonce i vizuální podobnost Adama Drivera a W. Allena, intelektuální prostředí, New York atd.). Ještě že jsem se zatím nikdy nerozváděl... (06.01.2020)

Trochu mě sere, že se to tváří jako "život sám", přitom se v tom rozvádí dva krásní, chytří a zaopatření lidé z uměleckého světa, kteří nikdy neklesnou k vyloženým přízemním podpásovkám. Jinak ale kvalitka, která je nejsilnější společně s právníky, kteří si pro manžele připravili argumentační představení, v němž mají Charlie a Nicole pouze role diváků. Nedojalo mě to, největší říz to má skutečně v těch odlehčených pasážích. Mrk mrk. 70% (12.12.2019)

Velmi silný filmový zážitek, kterému nemůžu dát plný počet jenom kvůli tomu, do jakého mě poslal rozpoložení, až beznaděje. Při všem tom nátlaku ohledně svatby a rození dětí, kterého se mi během vánočních návštěv - jakožto na třicítku mířící, dlouhodobě zadané holce - dostalo, se mi teď do myšlenek vkrade ještě hrozba rozvodu. Díky, tohle mi chybělo. Možná jsem až moc sdílná, co se mého soukromí týče, ale z velké části za to může tenhle film. Nejen dialogy a rozlišný postoj muže a ženy ve mně vzbudily spoustu emocí. Je to skvěle zahrané, napsané i natočené, ale taky svým způsobem vyčerpávající... 4,5* (29.12.2019)

Když se rozvádí mačistický našinec s koulema, tak ta tlustá kníratá pizda, co mu už hezkých pár let permanentně ječivě pičuje u fotbalu, odmítá kupovat lahváče a vůbec mu tak nějak globálně otravuje život (jasně zřejmé odcizení vinou manželky), nejdříve dostane pořádnou pumelici do zubů. To má ryze praktický důvod, protože „fofvovový fávník“ se dá klidně vyložit i jako „fosforový trávník“, tudíž si ty feminizované barakundy v advokátní kanceláři Nemrdalová, Žluklá, Lesbianová & partnerky budou myslet, že ji akorát tak jebe, čili jen kapku zrezlá vytuněná felicie, pořízena v záchvatech citu tak před jejími čtyřiceti kily nad limit lehce manipulovatelného pytle cementu, zůstane hladce v péči pána tvorstva. Fakany ať si klidně nechá a půjčuje mu je, jen když vypadne Eurosport nebo v ligové přestávce. To takový přiteplený ňujorský yntelechtuán je dost v prdeli a o hladkém rozvodu si může nechat akorát tak zdát! Doma má totiž přeemancipovanou krávu v krizi heideggerovské ontologie (čti „předpřechodové srůstání stydkých pysků“), která se, ač již bez kundy, prostě nedokáže povznést nad nějaké to občasné nevinné vyprcání dosud funkční kulisové asistentky, a dá to chudákovi pěkně sežrat. A nejen jemu, taky přihlížejícím! A to zejména tím, že místo Xanaxem řeší své pičoidní mindráky a krizi identity ubíjejícími filipikami s kýmkoliv, na koho narazí, zejména o niterných pocitech zhrzené samice, věčném utlačování femininní přirozenosti tím odporným maskulinním egem, vnitřních dilematech mezi plotnovým mateřstvím a touhou pustit si ještě kundu na špacír, než jí skončí záruka, nebo o nutnosti emancipačního potírání zkurvených šovinistů. A přitom ta její buznička s trochou másla na hlavě jen tak pudlíkuje kolem, štěká na povel a dělá agility. No, patrně to bude dost autobiografické. Tenhle latentní homointelektuál Noah si asi neuměl říct „no a“, když ho kopla do prdele ta jeho obskurně odporná obluda J. J. Leighová, a rozhodl se vycákat své frustrace na publikum plagiátorskou Vypelichanou kočkou na rozpálené plechové střeše rezivějící tramvaje do stanice touha. Rozhodně skvěle zahrané, v některých momentech i docela silné, ovšem jako celek to působí jako impotentní Woody Alen, kterému vykastrovali cynismus, nadhled a sysel pro tumor, a zbylo jen rádoby yntelechtiuální sci-fi žvanění do sebe zahleněných nesoudných pičusů se zjevnou poruchou komunikace a racionality. Ale nepochybuji, že se v tom pár submisivních oslizlů dokonale shlédne a celý hřad hospodyněk za zenitem u toho žehličkou připálí své džambobombarďáky. Každopádně opravdovému vztahovému peklu s neméně slizkým a skvěle hrajícím Adamem Řidičem to nesahá ani po Baumbacha. (30.12.2019)

Každý z nich nese svůj díl viny. O tom žádná. Žádný dlouhodobý vztah se neobejde bez potíží spjatých se stereotypem, stárnutím, neuspokojenými sexuálními potřebami.. nebo s komunikací. I když s ohledem na množství dialogů, které se na nás vysypou, tady problém asi úplně nebude. Ovšem se schopností řešit vzniklé konflikty konstruktivně už to tak jednoznačné není. U režiséra a scenáristy Noaha Baumbacha je patrné, že má nakoukané kousky Woodyho Allena: New York v popředí, cyničnost, neurotické postavy, smršť slov, momenty ze života. Úvodní výčet povahových rysů a specifických (často rozkošně milých) detailů obou manželů je velmi příjemný, dokonale naladí a dává tušit, že tohle bude upřímná a silná záležitost. Je, ovšem od té doby tak nějak přešlapujeme, mluvíme a mluvíme, přidáváme na ostrosti, moc nedojímáme a desítky minut přibývají, aniž by mě nějak dokázaly (jakkoliv) překvapit. U postav jsme blízko, ale nikdy ne tak, jak bych si představoval. Sledujeme boj sarkastických právníků, kteří se neštítí ušpinit ruce, vnímáme hledání osobní identity dvojice mimo společný život. Klobouk dolů nad herci, hádky mezi sebou odmakali na výbornou – i když cestě, jak se ke svárům dostali, jsem zrovna nevěřil. Herecky jsem rád hlavně za Scarlett Johansson, která se zhruba před 15 lety (ano, je to už tak dlouho) propracovala v jednu z nejzářivějších hereček své generace, jenže pak přišel útlum, vyloženě silné role se jí vyhýbaly (za mnohé můžou darebáci z Marvelu). Nyní znovu dokazuje, jak dokáže v divákovi jen ze svých gest (drobnými posunky, mírným otevřením úst) zprostředkovat dění ve svých myšlenkách. Odlehčující scény (opatrná předávka rozvodových papírů, pořezání se v kuchyni před sociální pracovnicí) jsou skvostné. Výsledek je trpce upřímný, ale pod kůži se mi úplně nedostal. 70% (11.12.2019)