Sklenená izba

Mawerův román jsem si přečetla až po projekci, takže jsem nic nečekala, ani jsem nemohla být zklamaná. Vizuálně krásné, ale povrchní. Vtipné je, že hlavní postavou filmu není ona slavná vila nebo dejme tomu skleněný pokoj, ale Hana, což je ovšem dáno předlohou a posíleno Carice van Houtenovou. Škoda, že kniha nedisponuje hezkou kamerou Martina Štrby a že scenárista pro změnu nevěděl, co chce vlastně vyprávět. V titulcích byla uvedena stará dobrá profese dramaturga. Zajímavě: chtěla bych vědět, co konkrétně zde předvedl. (22.03.2019)

Pokud někdo čeká hodně Rodena a Hofmanna, tak se moc nedočká. Ale stejně nerozumím dost nízkýmu hodnocení tady. Ten film má docela slušný kvality, zvláště co se kamery týče. Za sebe teda musím dodat, že tyhle příběhy přes několik dekád s bezútěšnou likvidací lidských osudů mě poslední dobou psychicky vyčerpávají, ale jako promo vily Tugendhat je to cajk. Já jsem v tom baráku byl třikrát, běžte se tam taky podívat místo od stolu házených hodnocení odpad. (26.04.2020)

Film je natočený podľa rovnomenného románu britského spisovateľa Simona Mawera. Toho inšpirovali k napísaniu románu dramatické udalosti z Protektorátu ale hlavne zrod architektonického skvostu vily Tugendhat. Samotný film je fikciou, osoby aj príbeh sú vymyslené ale na pozadí skutočného domu v Brne Vily Tugendhat. Manželia Tugendhatovci si nechali postaviť nový domov renomovaným rakúskym architektom Ludwigom Miese van der Roheom. Do vily sa nasťahovali v roku 1930, ale silnejúci protižidovský pogrom v Nemecku, ale aj v Československu ich v roku 1938 (obaja manželia mali židovský pôvod) prinútil opustiť svoju vilu, usadili sa vo Švajčiarsku a v roku 1941 vo Venezuelskom Caracasu. Vila bola v roku 1939 skonfiškovaná gestapom, mobiliár rozkradnutý a tu mal kanceláriu Walter Messerschmidt, riaditeľ Klöckner-werke v Brne. V roku 1945 zdevastoval vilu zase oddiel maršala Malinovského, kde si zo spoločenského priestoru vily urobili stajňu pre koňov. Nakoniec vila mala aj významné historické poslanie pre celé Československo, keď bola svedkom rozdelenia Československej republiky. Tu sa stretli 8.7.1992 predseda českej vlády Václav Klaus a predseda slovenskej vlády Vladimír Mečiar a dohodli sa na rozdelení federácie. V písomnej podobe dohodu taktiež v tejto vile podpísali 26.8.1992. Nezlučiteľnosť víťazných politických strán ODS a HZDS a túžba po moci oboch aktérov dopomohli k rozdeleniu republiky bez referenda. No a čo k samotnému filmu, že reklama bola silnejšia než pocit z filmu. (07.11.2019)

Historie funkcionalistické vily Tugendhat na pozadí velkého milostného dramatu? Ale kdeže. Film je plný tak akorát teatrálních gest zahraničních hereček (Carice je fajn ve "Hře o trůny", ale tady jsem toho jejího jediného bezemočního výrazu měla brzy plné zuby), zvláštního střihu a nesmyslných skoků v čase, které někdy znamenají devět měsíců a jindy deset let. Scénář opravdu není dobře napsaný, motivace a vztahy mezi postavami jsou naznačeny jen velmi letmo. Pochválit lze snad jenom výpravu (aspoň na něčem je ten rozpočet vidět) a výkony českých herců ve vedlejších rolích - Dobrý, Roden (ano, sice je na plakátu, ale ve filmu reálně stráví asi deset minut). Režisér Ševčík a jeho tým si jsou určitě jistí, že natočili geniální snímek (aspoň tak na mě působí jejich prezentace), já ale upřímně doufám, že příští rok na předávání Lvů ostrouhají. Velké zklamání. (16.03.2019)

Knihu jsem nečetl a tak nepolíben ničím, jen znalostí toho o jaký objekt s jedná jsem se včera podíval na tento film. Už od prvních záběrů mne zaujala hudba a nádherná až Malickovská kamera dávající důraz na detaily. Obě seveřanky mi svými obličeji zprvu nějak nevyhovovaly a chvilku mi trvalo, než mi jejich obličeje sedly. Film ve fiktivní rovině pojednává o samotném vzniku vily i o jejích obyvatelích napříč divokým dvacátým stoletím. Našim československým dvacátým stoletím. Stoletím první republiky (idealizované, protože ne každý byl pan továrník a bydlel ve vile), stoletím nacismu a druhé světové války, stoletím poválečných zmatků, stoletím nástupem komunismu, brutálními padesátými léty a uvolněným nádechem v letech šedesátých, stoletím ruské okupace v roce 1968 ... Stoletím, kdy se v zámcích chovali vepři, skladovala zemědělská technika a kdy se nechaly zchátrat objekty nedozírné umělecké hodnoty. Vila Tugendhat toto století naštěstí přežila, byť i ona si prošla tím vším a leckdy měla namále. Co říci k příběhu a samotným lidem ať už skutečným či filmovým? Myslím, že přes všechna příkoří dopadli ještě dobře. Ne každý měl možnost prchnout před hnědým morem a dočkat válku v pohodlí neutrální země. Většina našich Židů skončila v Terezíně a pak kdesi v Polsku, kde končily železniční tratě u vysokých komínů krematorií. Ani pro ty šťastné to ovšem nic nemění na bolesti s jako dotyční vzpomínali na vysněný dům tam za hranicí z ostnatého drátu a jak musel bolet návrat při deroucích se vzpomínkách na ty slunečné dny pohody před válkou, než se všechno zhroutilo. Vyprávění příběhu samotného mi úplně nesedlo. Jsou tam necitlivé střihy mezi jednotlivými klíčovými etapami děje tak jak šly dějinné události. Jako by někdo vyprávěl své dávné vzpomínky a pamatoval si jen významné úseky, vyhrocené okamžiky... Sledujeme hrdinku jak je schovaná před ,,osvobozujícími'' Rudoarmějci ve skříni a střih, jsme v padesátých letech... Jenže tenhle film je spíše o pocitech. Není to rodinná sága ani historický film... Je zvláštně melancholický, lehce smutný a zase mně u něj napadlo jak se tenkrát ve třicátých letech mohlo žít krásně kdyby se v Německu nedostal k moci ten knírkatý malíř. A jak se nám mohlo žít krásně dál, bez války, komunismu, morálního úpadku národa... Vila Tugendhat byla nákladně zrekonstruována a dnes se skví zase ve své téměř původní kráse. Morální stav tohoto národa se ani po 30 letech svobody doposud zrekonstruovat a obnovit nepodařilo... Dávám za 4 výkresy Me - 262 a divím se podhodnocení tohoto zajímavého filmu. * * * * * (27.11.2019)