Sklenená izba

Chtít ohodnotit špatně, stačí tvrdit, že o historii vzniku vily Tugendhat se dozvíme kulový, filmaři ukáží jeden záběr z domu když se "staví" (jsou tam jen sloupy a pár skel, asi vzniklo počítačově) a ostatní jsou bolavé paměti jedné milionářské rodiny, jimž válka nevzala vlastně nic, protože ve Švajcích mají ještě daleko lepší zámek, on zahýbal už před protektorátem a ona se nemohla rozhodnout, jestli není víc na holky. A nuda, nuda, natahovaná nuda. Jenomže mně se skleněný pokoj líbil. Kamera, hudba, střih, atmosféra, pomalu se vyvíjející zápletky. Jistě, s nástupem Klémy to jde do kytek a pak už je to reálná nuda, ale za ten prvorepublikový začátek, já prostě pískat a házet šutry nebudu. Jo a počítejte s tím, že Roden tam skoro nebude, tohle je švédsko-dánsko-holandská záležitost s téměř nemluvícím Hofmannem. Dabing resp. postsynchrony ruší, ale nejsou tentokrát vyloženě škodlivé (jako jindy bývají). Film se předpokládám natáčel v angličtině. (28.10.2019)

To jsem se zase rozčílil... Nic neříkající, ploché, vykastrované, impotentní a rozpočtem okázalé. Po 104 minutách jsme se dověděli, že za první republiky to kvetlo, během války šli Němci po Židech, po válce zde byla StB. která vyslýchala a zabavovala dopisy, a že v roce 1968 nás napadla armáda. Fakta notoricky známá i téměř každému malému dítěti, ovšem na jejich sdělení byla vypotřebována většina stopáže filmu, peněz z rozpočtu, nefunkčního střihu a nepatřičné kolosální hudby (nic proti Lazarkiewiczovi, kterého jinak obdivuji). O vztahu dotyčných dvou žen a o tom, jak běh historických událostí a s tím související odloučení hlouběji proživaly, se naopak nedovíme téměř nic, což je to fundamentální, na čem měl být příběh původně založen. Z patetických recitací úryvků dopisů je zřejmé pouze to, že na sebe myslely a chyběly jedna druhé. To se však dočteme už před zhlédnutím filmu v těch několika větách distributorovy synopse. Vila Tugendhat, která měla hrát další klíčovou roli, je v tom filmu vlastně jen tak mimochodem. Odehrávat se to v jakémkoliv jiném baráku na druhém konci republiky, výsledek je stejný. Jednu hvězdičku dávám pouze ze slušnosti a z důvodu paralelní existence posledních filmů Filipa Renče. (20.03.2019)

Architektonicky jedinečná vila jako němý svědek osudů dvou navždy spřátelených žen, jejichž životy ovlivnil (a na čas rozdělil) nástup fašismu, komunismu, manželské nevěry i lesbických vášní. Charismatické herečky Carice van Houten a Hanna Alström musely ve filmu projít dlouhý časový úsek. Od dvacátých let minulého století, kdy ještě neměly povislé hýždě a prsa jim stála i bez podprsenkové výztuhy, až po rok 1968, kdy už je měnící se pleť na popelavou a bělající vlasový porost odsoudily do babičkovského věku, v němž mají stále choutky po svých geront tělech. Režisér Julius Ševčík si připravil něco málo pro diváka nemravu. Jak je před kamerou, mimochodem kameraman Martin Štrba odvedl v tomto ohledu kvalitní vizuální pochutnání, sexuální mrška Carice van Houten, hned může divák očekávat menší spád dramatických událostí a větší spád erotických akcí. A tohle je ten případ filmu. Sotva Karel Roden v roli proslulého architekta von Abta zmizí po svém úvodním vystoupení z filmu, tak se do popředí derou obě mezinárodní ženské herecké akvizice, aby ukázaly, no vlastně neukázaly, co jim příroda nadělila v oblasti ženských intimních partií. A i když už obě načínají čtyřicáté hormonální období svého života, jsou na tom stále geneticky dobře, akorát se jim moc nechce z těsných dobových šatů, podprsenek a kalhotek. A tahle hra na nemravnost v podstatě má zabavit diváka většinu filmu, který solidně zběsile a nepřehledně zkratkovitě skáče v historických liniích a údobích. Dabing zahraničních herců nepůsobí přímo nevalně, má ale své nemalé rezervy. Aňa Geislerová dabuje Hannu Alström. Kateřina Winterová nadabovala Carice van Houten. Dabing ostatních herců už opravdu z velké části nevalný je, hlavně osobní předabování českých i slovenských herců je odstrašující. Město Brno je na svůj historický skvost jménem vila Tugendhat náležitě pyšné, takže nebyl problém film finančně z jeho prostředků podpořit. A vznikla tak pěkná, (poeticky) táhlá a zpomalenými záběry komponovaná reklama na vzácnou architektonickou památku, jejíž interiéry na čas obýval filmový štáb, který mohl svému filmu dopřát více scenáristických a režijních ambicí. Erotické ambice nad všemi ostatními ambicemi značně převládají. 6/10 (08.02.2023)

Film je natočený podľa rovnomenného románu britského spisovateľa Simona Mawera. Toho inšpirovali k napísaniu románu dramatické udalosti z Protektorátu ale hlavne zrod architektonického skvostu vily Tugendhat. Samotný film je fikciou, osoby aj príbeh sú vymyslené ale na pozadí skutočného domu v Brne Vily Tugendhat. Manželia Tugendhatovci si nechali postaviť nový domov renomovaným rakúskym architektom Ludwigom Miese van der Roheom. Do vily sa nasťahovali v roku 1930, ale silnejúci protižidovský pogrom v Nemecku, ale aj v Československu ich v roku 1938 (obaja manželia mali židovský pôvod) prinútil opustiť svoju vilu, usadili sa vo Švajčiarsku a v roku 1941 vo Venezuelskom Caracasu. Vila bola v roku 1939 skonfiškovaná gestapom, mobiliár rozkradnutý a tu mal kanceláriu Walter Messerschmidt, riaditeľ Klöckner-werke v Brne. V roku 1945 zdevastoval vilu zase oddiel maršala Malinovského, kde si zo spoločenského priestoru vily urobili stajňu pre koňov. Nakoniec vila mala aj významné historické poslanie pre celé Československo, keď bola svedkom rozdelenia Československej republiky. Tu sa stretli 8.7.1992 predseda českej vlády Václav Klaus a predseda slovenskej vlády Vladimír Mečiar a dohodli sa na rozdelení federácie. V písomnej podobe dohodu taktiež v tejto vile podpísali 26.8.1992. Nezlučiteľnosť víťazných politických strán ODS a HZDS a túžba po moci oboch aktérov dopomohli k rozdeleniu republiky bez referenda. No a čo k samotnému filmu, že reklama bola silnejšia než pocit z filmu. (07.11.2019)

Juliu Ševčíkovi se naštěstí povedlo do hlavních rolí obsadit dvě výborné herečky, což jediné jeho film zachraňuje od nejhoršího. Takhle se na toto melodrama koukat dá, ale stejně se jen těžko ubráním dojmu, že jde o film dokonale prázdný. A titulní skleněný pokoj v něm víceméně nehraje žádnou důležitou roli. Příběh by se mohl beze změn odehrát v libovolném jiném domě. Snahy o evropské obsazení herců i štábu vítám, ale chtělo by to nejdřív najít látku, kterou má smysl natočit... (18.05.2020)