Sklenená izba

Skleněný film patří do sorty filmů, které svou nabubřelou vážností budí u diváka minimálně cukání koutku úst. Postavy pronáší mrtvolné dialogy, které možná mohou fungovat na stránkách knih, ale ve filmu působí směšně. Tento dojem herci ještě umocňují svým strnule divadelním projevem a silným přízvukem. Ševčíkův autorský přínos je tu podobný jako u jeho předchozích filmů. Soustředí se zejména na vizuální stránku a snaží se diváka přesvědčit, že mu nabízí film světového formátu. Prostředky, které k tomu ale využívá jsou podbízivé a příliš nefungují. Používá oblíbené záběry skrze sklo automobilu, ve kterém se odráží namodralé odstíny z okolí, švenkování vilou, záběry na lampy či namrzlé větve, padající sníh nebo záběry skrze jedoucí či stojící tramvaje. Rád sahá ale i ke stokrát použitým klasikám, jako je třeba ladná nožka vystupující z vozidla. Laciné jsou například kontrasty světlého nasnímání scén z počátečního zabydlování vily a následné tmavé scény ke konci snímku. Nechci říct, že to vypadá špatně, vizuálně vůbec ne, ale bohužel se nejedná o snímek, který by svým vizuálem dokázal překvapit a oslovit. Navíc ani sebelepší vizuální stránka by nedokázala kompenzovat scenáristický zmar, který vedle sebe vrství jednotlivé scény, aniž by měly jakýkoliv dopad na děj či postavy. Jestli ale ve Skleněném pokoji něco zafungovalo dle očekávání, tak je to závěr. Snímek vytvoří na začátku u diváka očekávání, které nakonec opravdu splní, alespoň tedy v jednom bodě. Pokud by vila samotná byla hlavní postavou a nikoliv jen komparzem, dalo by se to nazvat katarzí. Takhle se stává rozzářená onyxová stěna jen chtěnou atrakcí, která je zábavným prvkem v jinak velmi strnulém příběhu. (14.03.2019)

Stal jsem se svědkem dilatace času, aniž by se svět okolo přiblížil rychlosti světla či trávil čas v silném gravitačním poli. Ta hodina a něco přes půl subjektivně trvaly asi tak desetinásobek času. Takže na jednu stranu tvůrci dosáhli fyzikálně pozoruhodného jevu, zato ovšem na poli uměleckém jde o ubohost, ze kteréžto úrovně tento mezinárodní píč nevylízaly ani Hanna Alström a Carice van Houten. (18.05.2020)

Chtít ohodnotit špatně, stačí tvrdit, že o historii vzniku vily Tugendhat se dozvíme kulový, filmaři ukáží jeden záběr z domu když se "staví" (jsou tam jen sloupy a pár skel, asi vzniklo počítačově) a ostatní jsou bolavé paměti jedné milionářské rodiny, jimž válka nevzala vlastně nic, protože ve Švajcích mají ještě daleko lepší zámek, on zahýbal už před protektorátem a ona se nemohla rozhodnout, jestli není víc na holky. A nuda, nuda, natahovaná nuda. Jenomže mně se skleněný pokoj líbil. Kamera, hudba, střih, atmosféra, pomalu se vyvíjející zápletky. Jistě, s nástupem Klémy to jde do kytek a pak už je to reálná nuda, ale za ten prvorepublikový začátek, já prostě pískat a házet šutry nebudu. Jo a počítejte s tím, že Roden tam skoro nebude, tohle je švédsko-dánsko-holandská záležitost s téměř nemluvícím Hofmannem. Dabing resp. postsynchrony ruší, ale nejsou tentokrát vyloženě škodlivé (jako jindy bývají). Film se předpokládám natáčel v angličtině. (28.10.2019)

Ševčíkův snímek Skleněný pokoj, který byl inspirován stejnojmenným románem britského spisovatele Simona Mawera, má nesporné klady, mezi něž patří především výborná hudba, krásná kamera či slušné kostýmy a masky. Pokud však chybí kvalitní scénář, ani tohle všechno nemůže pomoct, aby vznikl opravdu dobrý film. Samotný námět přitom skýtá poměrně velký potenciál. (45%) (31.05.2023)

Film je natočený podľa rovnomenného románu britského spisovateľa Simona Mawera. Toho inšpirovali k napísaniu románu dramatické udalosti z Protektorátu ale hlavne zrod architektonického skvostu vily Tugendhat. Samotný film je fikciou, osoby aj príbeh sú vymyslené ale na pozadí skutočného domu v Brne Vily Tugendhat. Manželia Tugendhatovci si nechali postaviť nový domov renomovaným rakúskym architektom Ludwigom Miese van der Roheom. Do vily sa nasťahovali v roku 1930, ale silnejúci protižidovský pogrom v Nemecku, ale aj v Československu ich v roku 1938 (obaja manželia mali židovský pôvod) prinútil opustiť svoju vilu, usadili sa vo Švajčiarsku a v roku 1941 vo Venezuelskom Caracasu. Vila bola v roku 1939 skonfiškovaná gestapom, mobiliár rozkradnutý a tu mal kanceláriu Walter Messerschmidt, riaditeľ Klöckner-werke v Brne. V roku 1945 zdevastoval vilu zase oddiel maršala Malinovského, kde si zo spoločenského priestoru vily urobili stajňu pre koňov. Nakoniec vila mala aj významné historické poslanie pre celé Československo, keď bola svedkom rozdelenia Československej republiky. Tu sa stretli 8.7.1992 predseda českej vlády Václav Klaus a predseda slovenskej vlády Vladimír Mečiar a dohodli sa na rozdelení federácie. V písomnej podobe dohodu taktiež v tejto vile podpísali 26.8.1992. Nezlučiteľnosť víťazných politických strán ODS a HZDS a túžba po moci oboch aktérov dopomohli k rozdeleniu republiky bez referenda. No a čo k samotnému filmu, že reklama bola silnejšia než pocit z filmu. (07.11.2019)