Benedetta

Verhoevenův okázalý zvednutý prostředníček církvi a náboženství. Na můj vkus trochu moc nunsploatační, ukazovat jeptišky na záchodě nebo jak se ukájejí soškou panenky Marie mi příliš zavání lacinou snahou šokovat nebo se vysmát. Po první třetině se rozjíždí ucházející drama o mocenských hrách, které pěkně vyvrcholí, a v jehož středu stojí krásně nejednoznačná hlavní postava. (26.12.2021)

Schéma historické biografie, snažící se dopátrat pravdy o životě lesbické jeptišky Benedetty Carlini, Verhoevenovi slouží k analýze církevního mocenského modelu, v němž víra představuje pouze jeden z prostředků k přežití a udržení dominance. Film až do konce nedává jasnou odpověď, zda hrdinka opravdu komunikuje se svatými a disponuje mystickými schopnostmi, nebo jen dokáže využívat cizího strachu. Vzhledem k nemožnosti racionálního vysvětlení některých událostí zůstávají možné oba výklady. Hranice mezi skutečností a iluzemi nebo sny je neurčitá obdobně jako v Total Recall. K víře v nadpřirozeno se nizozemský filmař každopádně staví s cynickým humorem a smyslem pro groteskno. Obojí je patrné z režie mizanscény, pracující s estetikou rozporů a nejednoznačnosti, nebo ze skladby záběrů. Benedetta coby komplexní, ambivalentní ženská figura vzbuzuje střídavě sympatie i odpor. Svým přívržencům sice slibuje ochranu před morem, který ve velkém kosí italskou populaci, ale sleduje při tom hlavně vlastní uspokojení. Spása a vykoupení jsou jen iluzemi. Oproti slepě naslouchajícímu, vyděšenému a proto snadno zmanipulovatelnému davu navíc vidíme, že ochranu před infekcí nezajišťuje Ježíš, ale zavřené brány města. Žádné boží síly, prostě lockdown. Důvěryhodnou náboženskou postavu z ní vedle inteligence a charismatu dělají stigmata, která si způsobuje kusem střepu. Následně může určovat, co je boží vůle a vesele zneužívat toho, že si jazyk Boha každá z řeholnic interpretuje po svém. Pro Verhoevena náboženství není záležitostí vnitřního přesvědčení, ale kulturně, geograficky a historicky vymezeným fenoménem, který slouží momentálním biologickým potřebám a mocenským zájmům. Bohem lze odůvodnit cokoliv. Podobně účelově k duchovnu přistupují také další zástupci církve, jejichž pokrytectví Benedetta, ustupující ve druhé polovině filmu do pozadí, vlastním počínáním nasvěcuje. Po příjezdu nuncia se pak mění z postavy, která eticky diskutabilním způsobem zneužívala moci, v reprezentantku protisystémového vzdoru, využívající k emancipaci vlastního těla a sexuality. Boj o nadvládu, určující dynamiku vyprávění, je tak až do posledních minut nepředvídatelný a napínavý. Verhoeven tradičně nevynáší hodnotící soudy a nefandí žádné straně. Jen se sociologickým zájmem z odstupu znovu studuje, jak lehko – a jedno v jaké době – může být víra proměněna v nástroj ovládání a nakolik jsou hodnota a moc člověka závislé na konkrétní dějinné situaci. 85% (21.12.2021)

Kdo mne zná, ví, že jsem poslední dobou mírně řečeno alergický na všechny ty gay a bi filmy o menšinách, které ač jsou menšinami, tvrdě si vynucují respekt většiny. A cokoliv jde na sílu, je to špatně. A to - na sílu - považuji i v kinematografii u stále větší  záplavu snímků věnující se této tématice. U Bendetty jsem do tohoto žánru  šel ale záměrně s vědomím, že se jedná v podstatě o ale jeden zásadní. Tohle se jednak opravdu stalo a pak se zde jedná o jeden z prvních docela slušně sepsaných peripetiích lesbiček při soudních výsleších. Kdo o historii něco ví, nebude si nikterak idealizovat tehdejší dobu. Středověký člověk měl vztah k sexu velmi vřelý navzdory působení a moci církve. V novověku tomu bylo nejinak a co se dělo v kláštěrech ať mužských či ženských se můžeme jen domnívat. Celibát je pro člověka cosi nepřirozeného, lidským potřebám obzvláště. A když jste mladí, musíte to pnutí nějak ventilovat. Nedělám si vůbec žádné iluze co se tehdy v klášterech dělo, případně mimo jejich zdi. Krom oněch diskutabilních vizí Bendetty se tedy nelze prakticky ničemu dalšímu z příběhu divit. Díla se ujal mistr nad mistry Paul Verhoeven, a modří již jistě vědí a vybavují si přehozenou nohu přes nohu tehdy nádherné Sharon Stone... S tímto historickým snímkem se popasoval velmi dobře a samozřejmě i dkyž si tam asi lecos přidal, soškou počínaje a hranicí konče, přesto se mi to moc líbilo i hlavní představitelka. Můžeme se jen dophadovat jaká to asi byla hrůza když přišel do města mor, všude se válely haldy mrtvých a umírajících s hlízami po celém těle... Šílené! Každopádně já jsem s filmem byl moc spokojen a dávám za 4 střípky.    * * * * (21.04.2024)

Soudě dle recenzí a komentářů má Verhoeven specifické kouzlo, skrze které dokáže s každým svým filmem diváka překvapit tím jak něco dekonstruuje ačkoli on v zásadě celý svůj život nedělá ale vůbec nic jiného. Čehokoli se vždycky dotknul - žánr, společnost, historické období, zeitgeist, charakterové studie či předloha - to rozložil až na maso, nihilisticky se tomu vysmál, dropnul mic a šel se věnovat nějaké další revizi. Benedetta je zajímavé prolnutí jeho dřívějších snímků Flesh+Blood, (exploatace středověku plného špinavých banditů, morových ran, zdegenerovaných zástupců církve a nahatých nevěstek) Showgirls/Keetje Tippel (ambiciozní žena využívá své tělo, aby se po zádech ostatních vyšvihla v emeritním zkostnatělém světě) a Basic Instinct (až do úplného závěru zachovaná ambivalence a nejistota v tom, kde se skrývá pravda a zdali je třeba po ní pátrat). A zaujalo mě nakolik zpracovává téma nábožné extáze jako erotické zkušenosti podobně jako Bessonova Jeanne d'Arc. Poslední dva Verhoevenovy filmy pod francouzskou produkcí se vyznačují jednoznačně nejlepšími scénáři, které kdy měl k dispozici, bohužel však zároveň i nejošklivější režií. Benedetta často vypadá jak záznam z muzikálu, působí strašně inscenovaně a uměle. V tomto rámci pak je vtipný, že nejlépe zde fungují erotické pasáže, protože upomínají obvyklá porno videa, která máte o tab vedle. (09.03.2022)