Utøya, 22. júla

Nejsilnější zážitek z letošního filmového festivalu Cinematik. Autentický, depresivně a hlavně technicky a herecky překonává další filmové standardy. Technicky kamerou na jeden záběr, bez jediného střihu a hlavně herecky (neherci podávají emocionálně zdrcující výkony). Andrea Berntzen překonává herečku Laia Costa z Victoria (2015). Nepamatuji takové ticho v kině v závěrečných titulcích a odchodu z kina. Síla. [MFF Cinematik 2018] (16.09.2018)

Popravdě, bál jsem se stejného konceptu, jako u Je to jen vítr (tz. celý den sledujeme život jedné romské rodiny, absolutně nic se neděje a ani nejsou náznaky, že by k čemukoli mělo dojít a pak, 5 minut před koncem, to nastane), ale dočkal jsem se toho druhého "extrému". Hele, chápu, co tím chtěl Poppe říct - chtěl vystihnout tu krutou a nejistou atmosféru a strach mladých při Brevikově úroku. Bohužel je to ale všechno, protože o ničem jiném ten film není. Sledovat tenhle film někdo, kdo absolutně neví, o co go, absolutně nepochopí kdo, co a proč. Ano, všechno je v závěrečných titulcích napsané, ale snad by mi to především měl říct ten film sám o sobě, ne? Ve filmu jen vidíme puberťáky (fakt děcka tam jsou málokdy), jak jsou na táboře, pak tam někdo (bůhvíodkud) začne střílet a oni pak zmateně běhají po lese a po pláži. Nějaké náznaky toho, kdo jsou a že se nejedná jen o obyčejný tábor? Snad jen ta cedule na jednom z těch stanů, ale to je sakra málo. Nějaký náznak toho, kdo na ně útočil? Ne. Nějaký náznak toho, proč na ně útočil? Ne. A ta varování před hrozbou pravicového extremismu (ačkoli přiznejme si, že nebezpečný je jak ten pravicový, tak ten levicový, jen jednomu z nich se věnuje víc pozornosti...), vyplývá přímo z filmu? Ani náhodou, jen z přidaných závěrečných titulků. Ani z dialogů postav nic moc nevzejde, vše je jen lehce načrtnuto (tím myslím jejich názory), ale nic natolik, aby si z toho divák o postavách něco vyvodil. Navíc o žádné vůbec nic nevíme, jen asi 25 minut před koncem se Kalja schovaná v útesu trochu rozkecá a ten kluk, co tam s ní je, taky. To je vlastně jediná chvíle, jediná silná scéna, kdy mi to přišlo silné. Zbytek je strašně ledabylý, utvořený ze scén a "zvratů", jejichž patetičnost je úplně stejná, jako z těch nejprůměrnějších amerických thrillerů. Věřím, že někoho mohla strašně chytnout forma. Mě osobně sice minula (i když cením, že to Poppe natočil beze střihu, ale popravdě to nakonec bylo víc ke škodě než užitku), ale když si odmyslíte její sílu a pořádně se nad ní zamyslíte, dojde vám, že šlo jen o efekt a jak obsah, tak podání formy, je ve skutečnosti strašně prázdné (což je celkem průser, když si to hraje na art). Ne nadarmo to drtivá většina mých oblíbených uživatelů neohodnotila víc, jak 3*. Já dávám 2* za skutečně autenticky působící kameru, ale ten zbytek je fakt strašně odfláknutý a vycucaný z prstu. Hlavně úvod je moc krátký a závěr ještě víc. 2* (26.11.2020)

Tento film nie je o Brejvikovi. Jeho postava sa za celý film v zábere mihne iba raz, aj to z diaľky. Príbeh je podaný z pohľadu detí, ktoré nórske peklo, ktoré sa odohralo 22. júla 2011 na ostrove Utoya, buď vôbec neprežili alebo utrpeli minimálne fatálne psychické následky. V tento deň Anders Brejvik zabil 69 detí zo Zväzu robotníckej mládeže za krátkych 72 minút. Naozaj silný príbeh, natočený na jeden jediný záber, ktorý s vami otrasie. *Videné na MFF Cinematik, 2018. (01.10.2018)

S trochou nadsázky norský Revenant. Jen s tím rozdílem, že na motivy skutečné události, ze které dodnes mrazí. Naprosto vtahující kus kinematografie, který jede od začátku do konce v reálném čase a bez (samozřejmě zdánlivě) jediného střihu. Hustá poletující a zoomující kamera, výborné herecké výkony a i když toho divák vlastně moc nevidí, tím že se kamera neustále drží hlavní postavy, je to fakt drtící thrillerový zážitek. A zároveň parádní filmařina. (15.02.2020)

Prvních patnáct minut sledujete tak trochu dokument o teenagerech na táboře, ale pak zazní první výstřely. Výstřely, které všechno změnily. Kamera v podstatě neopouští hlavní hrdinku Kaju a umožní divákům stát se téměř přímými účastníky nastalého pekla. Některé scény sice mohou diváka ukolébávat (když se parta kamarádů několik minut skrývá za stromem a sem tam si něco zašeptá, skoro si přejete další útok), po většinu času ale dění na plátně neumožní vydechnutí. Dobrou volbou tvůrců byla zajisté i absence samotného útočníka - v nepravidelných intervalech slyšíme střelbu, spolu s Kajou míjíme mrtvá těla, ale se zlem se nikdy nestřetneme tváří v tvář. Tento fakt podle mého názoru sledování filmu ještě znepříjemnil a prožitek z projekce byl o to intenzivnější = hnusnější. Nezbývalo mi jen kroutit hlavou nad tím, že nesleduji klasickou filmovou fikci, ale hranou rekonstrukci skutečné události. Podobně na mě před lety zapůsobil Greengrassův "Let číslo 93". (22.07.2018)