Vtedy na Západe

Jeden z těch filmových skvostů, na které se nedá zapomenout nejen pro příběh samotný, kdy jsem chtěla být na místě Claudie, ale i díky nezapomenutelné melodii, kdy se mně pokaždé, kdykoliv jí slyším, ježí chloupky na celém těle......úžasné........western Tenkrát na západě v mých očích zatím nikdo nepřekonal. (29.08.2014)

Film mého srdce. A to doslova. Žádný jiný western mu nesahá ani po kotníky a 99,99999% ostatních filmů taktéž. Nenapodobitelná atmosféra, úžasní herci a nadčasová hudba Ennia Morriconeho. Scéna závěrečného účtování nemá svojí působivostí v celičkých dějinách kinematografie obdoby.....vlastně tak jako zbytek. Dlouho jsem hledal svůj nejlepší film. A v "Tenkrát na Západě" jsem ho snad už našel. (18.08.2003)

"Tví přátelé mají vysokou úmrtnost, viď Franku." Přiznávám, že mi nikdy nebylo na Západě tak dobře, jako v tomto na prvním pohled loudavém westernu. Kaubojové, pokud netasí, přitom nikam nespěchají, jejich motivace se odhaluje s očividnou leností, jejich hlášky, s ďábelskou frekvencí jedna za hodinu, suše skřípou mezi zuby a napětí by se v každém okamžiku dalo krájet dle libosti na kostičky, hranolky či jehlánky. Největší silou snímku je však hudba Ennia Morriconeho, při které mi naskakuje husí kůže a při pohledu do očí Jill se ve mně zase probouzí touha chránit její "počestnost" se Smithy & Wessony zavěšenými proklatě nízko. (21.07.2011)

Pozoruhodný western evropské provenience nese na sobě - ke svému prospěchu - známky svého původu. Oproštěn od tradičního sentimentu klasického amerického westernu třicátých až šedesátých let minulého století zachovává s pietou až úzkostlivou základní znaky žánru, mýtus dobra a jeho vítězství, které zde přerůstají až do klasického mýtu někdejšího pověstného Divokého Západu (proslulé hudební motivy). Svým způsobem tvoří neotřelou součást italského neorealismu; lze ho nazírat jako formu italské, ale vlastně i evropské sebereflexe mýtů rodokapsu, kovbojek přenesených na plátno, jako touhu vychutnat ovoce, které už není zakázané, jako snahu vymezit a současně si i užít to nové i to tradiční, které to všechno s sebou nese. Mluvit o mimořádně dobře zvládnutém prolnutí hollywoodského a evropského herectví, o schopnosti oslovit ne klubového, ale i masového diváka (mluvím tu o své vlastní zkušenosti) znamená zachytit další výrazný klad dnes již klasického díla. Pohnutí a radost, asi tak lze nejlépe zachytit pocity, které se nás zmocní, narazíme-li po desetiletích na tohoto našeho blízkého, drahého přítele a jeho nezapomenutelné hrdiny a jejich stejně nezapomenutelný příběh. (19.03.2008)

Pekelne pomalej film, kdy postavy na sebe nejdriv deset minut cumi, nez neco udelaj a samotnej pribeh nic extra originalniho taky neni, ale v Sergiovo rukou se promenil v jeden z nej westernu vsech dob. Sice mam radsi dolarovou trilogii, ale tohle je rozhodne extra trida. A dostat to do rukou jinej reziser, tak je vse v hazlu. K tomu tu jsou jeste slusny herci, Bronson mi vyjimecne nevadil, Robards ma zajimave napsanou postavu, Claudia je uz tradicne krasna a tady taky hlavne ze zacatku nasrana a Henry Fonda jako zaporak je naprosta chutovka. K tomu tu mame jeste, jak je u Morriconeho zvykem, naprosto bombastickou hudbu, takze vubec nevadi, ze se neustale opakuje. A i pres dylku a dost solidni pomalost je film neustale zajimavej a napinavej. Proste klasika, ktera si tak vysoke hodnoceni zaslouzi. (28.08.2007)