petaspur

Vincent s Julesem po rozhovoru o masáži nohou zastřelí Bretta i jeho přátele. Vincent pak omylem zastřelí i Marvina, Jimmy jim poskytne útočiště, pan Wolf vyřeší problém, Jules se nechá okrást od Pumpkina s Honey Bunny, Butch slíbí Marsellusovi prohrát zápas, Vincent vyvede Miu na večeři a píchne jí adrenalin do srdce, Butch vyhraje zápas, Esmarelda odveze Butche, Lízátko zapomene hodinky, Butch zastřelí Vicenta, Zed osouloží Marselluse, Butch odjíždí s Lízátkem, přestože neměli borůvkový lívance. Tímto způsobem je děj správně uspořádán podle času. Na první pohled to působí dojmem druhého dílu cimrmanovy operety Proso, ale ve skutečnosti je to jen nástin Tarantinova životního díla, ve kterém se za každým obrazem skrývá tuna neuvěřitelných situací, hlášek ("Jestli se nějakej zkurvenej ocas jenom pohne, tak vás postřílím do posledního kreténa!") a podezřele padnoucí muziky. Měl jsi pravdu Quentine. Násilí a aplikace drog mohou být neskutečně zábavné, když se na ně člověk dokáže podívat s nadhledem.

V přístavu ještě doutná loď, na palubě i ve vodě leží hromady neživých osob, jediný přeživší člen posádky se zoufale pokouší prchnout z nemocnice na uškvařených nohách a agent Kujan má dvě hodiny na to, aby zjistil od kulhavého podvodníčka Verbala Kinta důvod, proč muselo, na první pohled bezdůvodně, zemřít tolik lidí. Kujan je zkušeným agentem, který ví, kdy má vyhrožovat, kdy má slibovat, ale hlavně už nyní ví, že Verbal se svou výpovědí snaží udělat si jméno na úkor svých kolegů, kteří ve své živé podobě zaujímali na zločineckém žebříčku daleko vyšší postavení. Na to mu Kujan neskočí, ale pravděpodobně by už měl přestat onanovat nad svou inteligencí, začít si číst nástěnky a věnovat větší pozornost japonským výrobcům porcelánu, protože jinak by mu mohlo něco podstatného uniknout. Mozaika příběhu se začíná skládat, mrzák se vykrucuje stále nevěrohodněji a vše spěje k pointě, které byla v době vzniku filmu bezkonkurenčně geniální. S přibývajícím věkem filmu se objevuje stále více uživatelů, kteří vše vytuší, či odhalí již v polovině snímku, aniž si uvědomí, že zásadní části včetně koncovky viděli zparodované ve Scary Movie nebo jiných vykrádačkách. To však není chyba tohoto snímku, který je při druhé projekci ještě mnohem napínavější než poprvé a každým dalším reprízováním roste jeho zábavnost.

(!!!Pozor tento výplod mé mysli trapně prozrazuje celý děj filmu!!!) Absolvent je tak skvělý snímek, že k němu nejsem schopen napsat komentář, který by alespoň částečně vystihl jeho atmosféru. Jelikož je to však můj nejčastěji reprízovaný film, tak se o to musím alespoň pokusit. Začnu stejně jako film písničkou The Sound Of Silence z pera pánů Simona a Garfunkela. Motivy této skladby poletují příběhem od začátku do konce, což je symbolické, neboť vše podstatné probíhá převážně "za zvuku ticha" (postavy nemluví, hudba hraje). Jakmile však nesmělý Ben Braddock ústy Ondřeje Vetchého začne mluvit, tak nezbývá než se začít smát Benovu nepochopení světa, jeho nepraktičnosti a hlavně jeho následnému sbližování s paní Robinsonovou. Scény se sváděním, objednáváním pokoje a zejména situace před první Benovou ejakulací patří k vrcholům toho, co jsem ve filmu v životě viděl. Taky některé zásahy střihače jsou v těchto pasážích geniální (Benovo vyšvihnutí se z vody v bazénu rodičů do lůna paní Robinsonové v hotelovém pokoji). Pak se však náhle (díky sexuálním zkušenostem) dospělý Ben rozhodne vyměnit paní Robinsonovou za věkově přiměřenější model (její dceru Elaine) a zároveň se poprvé v životě vzepře svým rodičům. V této chvíli začíná pozvolna ubývat humoru a hrdina získává sympatie za to, že se snaží jít za svým štěstím bez ohledu na následky svého jednání. Přestože je v tom sám proti celému světu, tak se vydá překazit svatbu své milované Elaine (dokonalý motiv skladby Mrs. Robinson zpomalované podle otáček motoru auta). V neuvěřitelném závěru prchá Ben s Elaine (čerstvě provdanou za někoho jiného) autobusem na cestě do neznáma. Nemusí přitom mluvit, protože oba ví, co v tu chvíli cítí a Simon s Garfunkelem do toho už zase hrají. To nemá chybu!

Každý už dnes ví, že Matrix je jednou z možných variant přítomnosti. V případě, že skutečně žijeme v Matrixu, tak chce někdo opustit svůj pohodlný virtuální život, ve kterém dostává vše co potřebuje a vyměnit ho za špínu, hlad a boj s computery? Přeju hodně štěstí. Já si budu klidně dál ležet, vytvářet teplo pro počítače a věřit tomu, že můj svět je reálný.

Leon je sympaticky negramotný starý mládenec. Každé ráno vstane, do okna postaví svou oblíbenou kytku, vypije pár litrů mléka, trochu si zacvičí, tupým pohledem zhypnotizuje zeď, oblékne si dlouhý kabát, někoho zabije a jde spát. Tento Leonův poklidný život jednoho dne naruší malá Mathilda, které právě sympaťáci s plackami Kriminální policie vystříleli rodinu. Leon jí zachrání, ale ve svém nepříliš používaném mozku musí řešit složitou otázku: "Co s ní mám dělat?". Po učinění zásadního rozhodnutí, že ji zatím nezabije, začíná k sobě dvojice pociťovat zvláštní náklonost. Leon se konečně může o někoho starat a má na koho myslet, což z doposud chladného stroje na zabíjení činí lidskou bytost, která může chybovat. A to je v profesi nájemného vraha nebezpečné.

"To by se mohlo stát úplně každýmu. Byla to náhoda, že? Zakopl jsi, uklouzlo ti to a náhodou jsi vrazil ptáka do mý ženy." Soukromé očko Joe Hallenbeck se právě naštvalo tak, že z toho málem vystřízlivělo. Klientka, kterou mělo chránit je totiž víc mrtvá, než by v danou chvíli měla být. Joe bude muset na chvíli odložit svou oblíbenou zábavu obtěžovat svého bývalého chlebodárce senátora Baynarda obscénními telefonáty a místo toho si trochu zadetektivuje. Předem vyplacený honorář by sice nestačil na zakoupení kožených kalhot jeho nového nechtěného parťáka Jimmyho Dixe, ale jako majitel kompletní barevné škály bobříků cítí Joe potřebu vyšetřit, co mají společného vládci NFL s ementálovou verzí jedné původně celistvé čokoládové krásky. Znuděný sarkasmus, který detektivovi při šetření neustále vyskakuje z úst, mne nikdy nepřestane bavit.

Western, ve kterém atmosféra stříká z plátna až do poslední řady i ve chvílích, kdy se na plátně relativně nic neděje. Stačí nenápadně stoupající kouř z cigára, jakoby vzdálený hudební motiv nebo dlouhatánský záběr do uhrančivých kovbojových očí a hned je jasné, že TEĎ se NĚCO stane. Přitom se jedná o relativně jednoduchý příběh, ve kterém si nemluvný pistolníček Harmonika chce vyřídit nějaké účetní nedostatky ohledně snižování počtu členů své rodiny se sympatickým zabijákem Frankem. Pro uspěchané mladé vidění může být tento snímek zdlouhavý, ale životem ošlehané přimhouřené oči se nemohou od plátna ani na vteřinu odtrhnout.

"Neber úplatky, neber úplatky nebo se z toho zblázníš!" František Koudelka z STS Chvojkovice - Brod je jednou z nejsympatičtějších postav československé kinematografie. Tento traktorista, mechanik, automobilový závodník, příležitostný japonec a v neposlední řadě judista, spoléhající se pouze na moderní technologie, žije svůj život bezpečně podle velkého hitu komunistické epochy - kondiciogramu. Co na tom, že se počítač porouchal (vyhořelá elektronke E třenáct z našeho závodu Katoda Holomóc) a Koudelka dostává seznam šťastných a kritických dnů svého jmenovce. On však počítači bezmezně věří a tak ve své (cizí) šťastné dny křičí na Donalda na lustru, vyzývá k souboji prďolu, vyhrává závody, nafukuje ústy pneumatiky auta a v neposlední řadě plodí děti. To byly časy, když se musel náš ústav Chocholouškovým jménem omlouvat za toto politování hodné nedopatření.