Vtedy na Západe

Bzukot hmyzu. Vietor. Harmonika. Monotónne vŕzganie. Očakavánie diktované zvukmi. Železničný kraj. Oči. Bez ohľadu na kostrbatosť zápletky toto je skutočná psychedélia ľudského kontaktu. Odohrávajúceho sa a oddanému nenávisti, hre, smrti a láske. V krajine. Nie analytickej racionalite, áno čistým zmyslom a podvedomým pocitom. Nie vyhladenej učesanosti, prísne sledovanej logike príbehu, áno zaprášenej všímavosti každej otravnej muche, každému zvláštnemu zakvákaniu žaby, každému dennému sneniu. (31.12.2013)

Western legenda. Absolutní mýtický svět mužů, do něhož Sergio Leone vložil nostalgické připomenutí faktu, že tenhle svět už je dávno pryč (byl-li kdy vůbec)... (Civilizační pokrok bořící starý svět symbolizuje právě železnice.) Esence skutečného ,,chlapáctví", pro jehož představitele nemá ceny žena, peníze, majetek, rodina, ale jen a jen čest. Leone pracuje s archetypy. Tenhle svět tu byl před westernem a bude tu i po něm, Sergio Leone ovšem povýšil jinak v místě i čase silně fixovaný žánr do nadčasové polohy - příběh o pomstě, která determinuje celý život a která je vyšším imperativem než život... Unikátní je formální stránka filmu - jen málokterý režisér a kameraman exponuje většinu záběrů do detailů a polodetailů, navíc stále stejných míst - obličejů jednotlivých aktérů příběhu. Hra (paradoxně strnulých) mimických svalů (a zvláště očí) je doslova dechberoucí. Je to cosi jako magie. Síla magického pohledu. Leone přikládá očím zvlášť symbolickou váhu. Kapitolou samou o sobě je hudba. Každá z kvarteta ústředních postav příběhu je signalizována svým jedinečným hudebním motivem a i jako hudební celek pak funguje Moricconeho dílo fenomenálně. Stěžejní (a nejznámější) je motiv harmoniky (která dává hlavnímu hrdinovi i přezdívku), uchovávající si v sobě specifické tajemno. Harmonika jako osud, jako prokletí, jako stigma. Perfektní symbol. Zvláštní důraz je kladen také na mizanscénu, iluze amerického západu je skutečně dokonalá. Pro herce je signifikantní pot, špína, zarostlé tváře, protikladem je samozřejmě jediná žena v linii příběhu. Vjem horka a špinavosti je podán zajímavě jakoby v druhém plánu, zvlášť dobře vystoupí v kontrastu se scénami v interiérech vlaku. Sergio Leone natočil jedinečný film a uzavřel tak pomalu mrtvou kapitolu v historii filmu, kapitolu žánru zvaného western...,,Já jsem chlap." ,,Druh na vymření... Přijdou další Mortonové a vyříděj vás..." (03.08.2008)

Režisér Sergio Leone prorazil s neobyčejnou lehkostí tradici Američanů. Vytvořil realističtější život amerického západu a v pohodě konkuruje hollywoodským tradičním westernům, které jsou většinou vytvářeny podle zažitých schémat. Jinými slovy, italský režisér zvolil originální metodu, tvrdší styl s neuvěřitelnou gradací děje v plném prokreslení jednotlivých postav filmu. Není pochyb o tom, že to je jeden z nejlepších westernů. (23.03.2008)

"Měl´s je jen vystrašit." - "Nejvystrašenější jsou, když umírají." Pokoušet se o prvním filmu Leoneho "Once Upon a Time" trilogie cokoli napsat se musí nutně zvrhnout v dlouhou řadu superlativů bez jediného negativa. Nejlepší western a jeden z nejlepších filmů (o pomstě) všech dob, samozřejmě nejlepší Leoneho film, nejlepší Bronsonova role, jeden z nejlepších filmových záporáků... Nádherná kamera, nádherná Claudia Cardinale, nádherná Morriconeho hudba... a bylo by toho ještě hodně, např. tradičně přesně typově vybraní herci i do těch nejmenších rolí, úchvatná výprava, úderné dialogy... Film, který nesledujete, ale kterým se kocháte. (21.01.2008)

Po dlouhých letech mohu konečně ulevit svému svědomí a nahlas říct, že jsem souvisle a bez přerušení zhlédl Leonovo veledílo. Je docela zvláštní o takovém filmu přemýšlet - v podstatě všichni o něm slyšeli, většina ho viděla, velká spousta ho po právu uznává či adoruje; každá scéna či (ikonický) záběr, každý užitý (dnes už naprosto zklasičtělý) hudební motiv byly zanalyzovány snad ze všech stran a úhlů. Stojí tedy před vámi zcela obnažené autorské dílo a vy máte pocit, že ho jakoukoli myšlenkou znásilňujete, byť jen abstraktně. Zmiňovat cokoli dalšího bych v tuto chvíli vnímal jako neúctu a hlavně je to po přečtení Douglasova analytického textu na jeho blogu celkem zbytečné. (04.11.2014)