Vymítač kanibalů

Český název tradičně naprosto mimózní, neb zavádějící. Ten nejzákladnější stavební kámen pozdějšího subžánru italských kanibalských horrorů totiž vlastně vůbec žádným horrorem není. Je to dobrodružné romantické drama. A to si nedělám srandu. Toho kanibalismu je zde jen to nejtiternější minimum. Přesto film nastiňuje pozdější poznávací znaky žánru - domorodou nahotu, zabíjení zvířat (toho tu je více než dost), nějaké ty domorodé kulturní zvyky (zaujaly mě hned dva, rituál, při němž je vdova opět uznávána za svobodnou ženu a rituál, při němž si mladá dívka vybírá ženicha). Na rozdíl od pozdějších kousků, které již staví více na té kanibalské složce a syrové brutalitě, tohle má hezčí a sympatičtější prostředí, exteriéry i domorodci (a domorodkyně) vypadají hodně fajn. Jen k tomu nesmíte přistupovat jako ke kanibalskému horroru. (11.04.2016)

Notně zastaralý dobrodružný snímek a další z těch, jenž pro ochránce zvířat znamená jasný odpad. Trocha jemné erotiky, jedna mírnější kanibalská etuda a spousta krvavých a vcelku samoúčelných scén se zvířaty. A film, který právě díky oné výše zmíněné scéně s lidožrouty odstartoval sérii brutálních a pokleslých fláků na podobné brdo. (13.07.2018)

Počátek nejen éry kanibalských horrorů, ale taky velkého rivalství mezi Lenzim a Deodatem. Nicméně, byl to právě Umberto Lenzi, kdo položil základy a prvně definoval kritéria tohoto subžánru. Ať už jde o násilnosti páchané na nevinných zvířatech, tvrdé tresty a praktiky s povětšinou silně sexuálním podtextem (což především Lenzimu působí veliké potěšení) nebo výrazný hudební motiv, který porvází celý film a o který se tentokrát postaral Daniele Patucchi. A jak už zmínil Flipnic, tahle kanibalská prvotina není čistý horror, nýbž žánrový mišmaš sestávající se také z dobrodružného filmu, dramatu a v neposlední řadě i romance, která byla o více než jednu dekádu později vykradena Mariem Gariazzem a jeho (jedním z řady) alternativním pokračováním Deodatových Cannibal Holocaust - Amazonia: Catherine Miles Story, kde za oběť domorodým divochům padla na oplátku žena. Nicméně, Lenzi zvládá žánrové přechody s přehledem a dík poměrně kvalitnímu příběhu o fotografovi zajatého primitivním kmenem se mu daří držet divákovu pozornost i přes to, že ti praví kanibalové se ve filmu objeví pouze dvakrát, zvládnou spořádat jen jednu ženu a k tomu až v poslední dvacetiminutovce. I efekty ´sou na dobu vzniku relativně zdařilé a tradice prvního "hodného" kmene natolik primitivní a divoké, že zvládnou uspokojit. Vzávěru snad jen malá perlička, pohledná thaika Me Me Lai, co se zamilovala do onoho nešťastného fotografa, se objevila o pět let později také v Deodatově Ultimo Mondo Cannibale coby domorodka Pulan a v roce 1980 opět pod Lenziho taktovkou v Eaten Alive. (26.08.2008)

Mladý, blonďavý európsky cestovateľ, fotograf a dobrodruh John Bradley natrafí na svojej výprave po ďalekom východe na úplne odlišnú kultúru. Špina, chudoba, nevzdelanosť, budhizmus, šikmookí špekulanti, zanedbané deti... To je však nič oproti tomu, keď sa dostane do zajatia domorodého kmeňa žijúceho hlboko v tropickej džungli. Až tam nastáva skutočná konfrontácia medzi inteligentným, civilizovaným Európanom a bandou surových primitívnych divochov. ** (19.04.2015)

Zakladatel kanibalských filmů možná, horor zcela určitě ne. Tohle je hlavně dobrodružná love story plná záběrů na divokou přírodu, každodenní rituály domorodého kmene a nahé tělo exotické Me Me Lai. O lidožrouty jde až v poslední řadě, navíc jejich scéna trvá 3 a půl minuty. Ale stejně je to kvalitnější, než Lenziho slavnější Cannibal Ferox. Strohý počet sežraných obětí (1) je totiž vyvážen o něco lepším příběhem. Slabší tři. (04.09.2012)