Vymítač kanibalů

První kanibalský horror vůbec. Fotograf Bradley (Ivan Rassimov - na této postavě je zajímavé, že Lenzi jako by se nemohl rozhodnout, jestli bude vypravěč, nebo jen hrdina, nebo obojí - tak prostě natočil film jakoby byl hrdina a pak přidal několik sekvencí, kde má úlohu vypravěče, čímž zkazil celou kompozici =) napřed chvilku cestuje po světě, konkrétně do Thajska, a fotí různé blbosti. Z nějakého záhadného důvodu přitahuje problémy s domorodci, až je - nesmyslně - zajat kanibalským kmenem. Chvilku mezi nimi žije, dokonce se zamiluje do jedné kanibalky (on tam vlastně nikdo není kanibal, ale co byste chtěli). Scény jsou občas i docela vtipné (chtěně i nechtěně, například když po barmském či thajském blábolení komparsisté zřetelně pronesou 'Go to hell!'), ale krvavé moc ne (v podstatě jenom dvě vyříznutí jazyka, jedno probodnutí břicha, dekapitace opičky a posléze kozy a pár podobných nic moc morbidit), rovněž vedlejší romantický příběh je úděsný (co všichni vidí na té Me Me Lai?). Má to ovšem vynikající hudbu, docela inteligentní scénář, zmůže se dokonce na několik dějových zvratů, a značné množství erotických scén. Pro Lenziho tak typické neuvěřitelné množství dějových chyb a nesmyslů (scéna s probodnutím v úvodu filmu je v tomto směru extrém, nemluvě o tom, že Me Me Lai začne najednou mluvit dokonalou angličtinou) a rovněž úděsná výprava (oproti precizním deodatovkám, ale i dílkům méně známých autorů žánru). Na druhou stranu, pořád je to asi to nejlepší, co Lenzi v dotyčném žánru natočil. Mimochodem, pokud se to odehrává v Thajsku, proč tam jsou scény se sochami z Velikonočního ostrova :-)? (17.09.2009)

Film je jemnejší ako jeho pokračovatelia Cannibal Holocaust alebo Cannibal Ferox, kanibalovia sú len jednou rovinou v deji a nedostanú veľkú úlohu, i čo sa týka gore, je film pomerne krotkejší. Ale talianska atmosféra priekopníckych kulťákov tu napriek tomu je, film je veľmi dobre a štýlovo nakrútený, na výprave sa nešetrí a scenérie a jednotlivé zábery sú niekedy naozaj lahôdkové. Je vidno, že si Lenzi s filmom dal prácu, príbeh je pomerne zaujímavý, preložený množstvom divošských kmeňových rituálov v tropickej prírode a o to tu hlavne ide. Drsnejší dobrodružný príbeh o prežití, s kanibalskou príchuťou. (20.06.2010)

Vymítač kanibalů není originální název tohoto filmu, ale pokud překladač dobře překládá italský, tak není nejhorší. Lepší jsou však anglické Divoši od Divoké řeky a Muž od Divoké řeky. Protože se ve filmu kanibalové pouze mihnou, ale na pomezí Barmy a Thajska se objevuje divochů dost. Snímek je dobrodružný a romantický (i ve smyslu romantismu) se decentní špetkou erotiky. Bonusem je zajimavý děj, krásná příroda a příjemná hlavní dvojce - Barmanka Me Me Lai a Srboital Ivan Rassimov. (11.02.2018)

Počátek nejen éry kanibalských horrorů, ale taky velkého rivalství mezi Lenzim a Deodatem. Nicméně, byl to právě Umberto Lenzi, kdo položil základy a prvně definoval kritéria tohoto subžánru. Ať už jde o násilnosti páchané na nevinných zvířatech, tvrdé tresty a praktiky s povětšinou silně sexuálním podtextem (což především Lenzimu působí veliké potěšení) nebo výrazný hudební motiv, který porvází celý film a o který se tentokrát postaral Daniele Patucchi. A jak už zmínil Flipnic, tahle kanibalská prvotina není čistý horror, nýbž žánrový mišmaš sestávající se také z dobrodružného filmu, dramatu a v neposlední řadě i romance, která byla o více než jednu dekádu později vykradena Mariem Gariazzem a jeho (jedním z řady) alternativním pokračováním Deodatových Cannibal Holocaust - Amazonia: Catherine Miles Story, kde za oběť domorodým divochům padla na oplátku žena. Nicméně, Lenzi zvládá žánrové přechody s přehledem a dík poměrně kvalitnímu příběhu o fotografovi zajatého primitivním kmenem se mu daří držet divákovu pozornost i přes to, že ti praví kanibalové se ve filmu objeví pouze dvakrát, zvládnou spořádat jen jednu ženu a k tomu až v poslední dvacetiminutovce. I efekty ´sou na dobu vzniku relativně zdařilé a tradice prvního "hodného" kmene natolik primitivní a divoké, že zvládnou uspokojit. Vzávěru snad jen malá perlička, pohledná thaika Me Me Lai, co se zamilovala do onoho nešťastného fotografa, se objevila o pět let později také v Deodatově Ultimo Mondo Cannibale coby domorodka Pulan a v roce 1980 opět pod Lenziho taktovkou v Eaten Alive. (26.08.2008)

Český název tradičně naprosto mimózní, neb zavádějící. Ten nejzákladnější stavební kámen pozdějšího subžánru italských kanibalských horrorů totiž vlastně vůbec žádným horrorem není. Je to dobrodružné romantické drama. A to si nedělám srandu. Toho kanibalismu je zde jen to nejtiternější minimum. Přesto film nastiňuje pozdější poznávací znaky žánru - domorodou nahotu, zabíjení zvířat (toho tu je více než dost), nějaké ty domorodé kulturní zvyky (zaujaly mě hned dva, rituál, při němž je vdova opět uznávána za svobodnou ženu a rituál, při němž si mladá dívka vybírá ženicha). Na rozdíl od pozdějších kousků, které již staví více na té kanibalské složce a syrové brutalitě, tohle má hezčí a sympatičtější prostředí, exteriéry i domorodci (a domorodkyně) vypadají hodně fajn. Jen k tomu nesmíte přistupovat jako ke kanibalskému horroru. (11.04.2016)