Ivana a Václav (E06)

Prišli aj dramatické udalosti, ktoré nikto nečakal, to je daň za hektický život. Druhá, pokojnejšia polovica filmu začína Honzovým skvelým neobratným akoby požiadaním o ruku popri vylievaní cesta na koláč z misky. Záhadou celej tejto série mi zostáva, ako sa dá 20 rokov žiť z neprosperujúcej predajne nábytku, do ktorej nikto nechodí. Na konci prichádza v plnej paráde slávnostná premiéra filmu Strnadovi. Lepší záver ani nemohol byť, takže ja s percentami určite nebudem trocháriť. –––– Po těch letech, co jsou spolu, třicet let, si myslím, že úplně zlatí. Jezděj na výlety, hubičkujou se, objímají se, jsou v pohodě. Občas nějakej průser, ale to je vždycky nějakej, viď? Je to tak naopak, že blbnou oni, když to tak vezmem. –––– No tak pani Spáčilová nám dala 70 %. Jenom 70 %! My jsme si vždycky říkali, jestli dostanem aspoň 45. ... A teď jsem si říkala, jestli těch 70 % je za kameru, za zvuk, nebo jako za hereckej výkon. Protože oni lidi si myslej, že je to hereckej výkon, ale to není hereckej výkon. –––– Tisíckrát si promítni tu misku, jak jsi míchal, a už to nikdy nedělej. Nikdy už to nedělej! (24.01.2018)

Těm dvěma jsem držela palce od začátku - jak rýsovali mezi plenami a byli nekonečně šťastní. Po letech je to teda ale pekelně semlelo. Nepochopila jsem dvě věci: 1. jak můžou mít dva tak šikovní a pracovití lidé 5 tak průměrných a zatím problémových dětí 2. jak se dá 25 let žít z prodeje židlí, kam nechodí žádní zákazníci. Ale jinak oceňuji otevřenost obou manželů a ochotu mluvit o svých problémech. I když na místě paní Třeštíkové bych ty slzavé scény s Václevem vynechala. (25.01.2018)

Nejemotivnější reklama na židle, kterou jsem kdy viděl. Ale vážně - na pozadí příběhu Strnadových zůstává nezodpovězená otázka: jak jde dohromady obraz neúspěšných podnikatelů s obrazem rodiny žijící si na vysoké noze, s několika nemovitostmi a pěti dětmi? Třeštíková se zaměřila na vztahy, až zanedbala jejich ekonomickou, provozní stránku, která je přitom tak důležitá; promítá se do všech ostatních stránek života. (16.12.2019)

Každý příběh je jiný, ale tenhle asi nejsilnější. Imponuje mi, že drží pohromadě, ikdyž tam byla tak obrovská krize! Moc se mi líbil závěr, kde došlo i na reflexi vlastního natáčení, který se chtě nechtě do těch životů taky promítne. Samozřejmě se najdou i nezodpovězené otázky třeba na ekonomickou základnu rodiny, kdy léta hořekují nad bídou vlastního podnikání a přitom rozhodně nežijou jako chudáci, ale tak zas je prostor pro spekulace :-). Jsem zvědav, jestli dojde i na další řadu etud... (27.01.2018)

Všechny tři části Strnadovejch jsou (ještě s nějakou minimální omáčkou navíc) řešený v samostatnym filmu, tak se tady nechci opakovat - díl po 35 letech je vlastně jen poslední třetinou filmu. Ivaně a Václavovi obrovsky fandim, stejně jako asi většina lidí, ani jim se ale problémy nevyhnuly - otázkou je, jak velkej podíl na tom má ta jejich workoholičnost. Osobně jsem se Martinově revoltě (v dílu po 20 letech) ani moc nedivil, když vyrůstal v rodině, kde rodiče na nic a na nikoho neměli nikdy moc čas a kde se všechno obětovalo práci (a když práce náhodou nebyla, tak se nějaká vymyslela), o to víc mě ale potěšilo letošní pokračování, ze kterýho je vidět, že dneska už je z Martina skvělej, pohodovej a pozitivně naladěnej kluk (jakej rozdíl oproti pesimistickýmu a škarohlídskýmu otci, co?), schopnej dokonce založení vlastní rodiny. Super, to pro mě byl obrovsky pozitivní moment. Naopak mrazení jsem měl z Václavovy a Ivaniny manželský krize vyústivší v odložení svatby jejich dcery (dyť už kurva měli i oznámení! A všechno kvůli jejím rodičům... To musela bejt docela pecka, teda) a taky v rozpad vztahu jejich nejstaršího syna - tolik k názoru, že když se rodiče rozvedou už s dospělejma dětma, tak to tolik nevadí. Tady to naštěstí rozvodem neskončilo, ale například z toho Václavova pro mě nesmyslně konfliktního a zbytečně ješitnýho předsvatebníího ultimáta "Já jsem řek, že na tu jejich svatbu nepudu, pokud neuvidim jejich rodiče. A teď si představte, že oni za mnou nepřišli. Tak já jsem si řek, že prostě ne", z toho mi fakt šel mráz po zádech. Stejně jako z poznámky směrem k Martinovi, když začínal s cykloservisem, typu "No on je spokojenej, řiká, že se má dobře, no. Ale kdyby si to uměl spočítat, tak by zjistil, že se dobře nemá" (trochu parafrázuju). Každopádně naopak k Václavově cti budiž počítáno to, že žít s dalším workoholikem, ještě k tomu s psychickou poruchou, to neni žádná legrace, a Václav to ustál - ustálo to i to manželství, kde se oba nakonec pořád maj evidentně rádi. A to je obdivuhodný, a i v rámci ME jde vlastně o podle mě ojedinělej případ, kdy to partnersky dopadlo vlastně dobře - o jedinou pozitivní vlaštovku, která se sice proletěla pár uragánama, omlátilo jí to o několik zdí a protáhlo pár kalužema, nakonec ale letí dál a je naděje, že v pořádku jednou i doletí. A naposled - Ivaně i Václavovi respekt za to, že jsou schopný s takhle intimní zpovědí jít ven. Protože soudit a hodnotit je je tak snadný... A tim, že dokument pustěj do světa, tu možnost bejt odsouzený dávaj každýmu; i to je pro mě obdivuhodný gesto. Stejně jako oni jsem ale i já přesvědčenej, že jejich příběh má sílu lidem ve vztazích pomáhat. (14.02.2018)