Prekliate dedičstvo

Tyhle pomalé sranděry se docela často dokážou tvářit, že jsou chytřejší než ve skutečnosti jsou. Sledovat Toni Collette jak v tmavé místnosti pomalu staví své modely, to v sobě nějakou atmosféru má samo o sobě. Je to snad pohled do nitra? Vyrovnává se s posledními dny? Blázní? Tyhle otázky létají ve vzduchu a ve filmu se toho až tak moc nestane. Tvůrci to nechávají na postavách. Nuda. Ale vlastně, občas tam něco je. Něco co docela funguje. Nehoda. Model nehody. Minimálně to zapůsobí. A pak posledních pár minut. Ty jsou tu občas nazývány masakrem, i když o žádný masakr se nejedná. Ten závěr je ale protipól. Dneska v podstatě máme artové horory, které jsou plíživé. Nebo se jim tak alespoň říká. Jsou pomalé a většinou si nabubřele hrají na velká niterná dramata. A pak horory, kde matky chodí po stropě a mlátí do něj hlavou. Nebo se sekají a divně hýbají rukama. Hereditary obě tyhle sračky spojuje do jednoho filmu. A to je vlastně docela originální. Jinak i při plném uvědomění co vlastně sleduji jsem tomu taky skočil na špek. Pár scén mě bavilo. (17.05.2019)

Fuj, kde vzali takovou malou šeredu? Já tedy chápu, že se měla podobat matce, ale až tak? :-) Po 30 minutách sledování mne napadla otázka: "Sakra, ta rodina nezná šampón a hřeben?" Všichni tam mají mastné a rozcuchané vlasy...brrr. I když jsem se díval po půlnoci, takže horrorová atmosféra byla naladěna, přesto jsem z filmu na prdel nepadl. Zajímavě natočené, bohužel ten zmatený konec mne zklamal. Přesto, film patří mezi ty lepší horrory v letošním roce. Tedy stále věřím, že se nějaký s hodnocením na 100% letos objeví. (25.08.2018)

Ze začátku je ta hororová sošnost až legrační, protože si ji film ještě nezasloužil - ale jakmile se rozjede, splatí všechny dluhy. Trpí mírnou "překonceptovaností", kdy je za vším vidět snad až moc rozmyslu - ale jinak jsem si to užil mnohem víc než další mainstreamové horory poslední doby - rozhodně víc než To a Tiché místo. Táhne to i ústřední trojice herců, jejichž vedení a výkony jsou ve svojí žánrové vypjatosti perfektní. (30.08.2018)

Horor pro lehce náročnějšího diváka, kterému nevadí plíživější tempo a absence žánrových klíšé a lekaček, a naopak docení více rozpytvávající dialogy a inovativní způsob vyprávění jinak tradičního hororového příběhu. Minimalistický, téměř neustále přítomný znepokojující soundtrack. Originální vizuální hrátky se zasazením postav do prostoru se symbolicky sureálným pojetím dějiště hrůzy (domek, makety). Ne úplně mainstreamová žánrovka s hloubkou plnohodnotného psychologického rodinného dramatu a rouchem dlooouho utajovaného tajemství. Akorát jeho odhalení mne nerozsekalo až tak, jak jsem po tom všem čekal. (18.07.2018)

„NĚCO SE STALO, ANNIE, A ZMĚNILO TO CELÝ MŮJ ŽIVOT. POZNALA JSEM SPIRITUÁLNÍ MÉDIUM…“ /// Zemřela matka (babka), do hrobu (možná) dána a zůstalo po ní lidí… jak už to bejvá – dcera, vnučka, vnuk… Zejména ta malá píča je strašidelná i když je živá… ale jinak je to celkem nuda. ¾ hodiny. Strašidelná (lidsky) je i dcera (její máma), ale aspoň víme, po kom to vnučka (dcera) má. Takže psycho, ale hlavně vopruz. Tohle je pro hodně náročnýho diváka. Herecký kreace mámy a táty z toho dělají podivnou podivnost jako byla třeba Matka!, jen tady je to tak nějak lidštější. Ale, to už tady kurva neumí nikdo normálně strašit? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Matka mě chtěla zapálit (bylo to v noci, ve spánku, takže se to nepočítá). 2.) Uctíváme Paimona. 3.) Thx za titule „UniCorn“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (17.10.2018)