Drvivý dopad

Srovnání s Armageddonem nejsou fér, je to jako kdyby se impresionista a realista dívali na stejnou rozkvetlou jarní louku a každý ji namaloval po svém. Někoho pak osloví ten obraz, někoho ten druhý, a je to v pořádku. Drtivý dopad jde na konec světa jinak - realističtěji, dramatičtěji, lidštěji. Ne tak zábavně, ale rozhodně ne nudně. Vlastně pokud mě nějaká část filmu nechávala poměrně chladným, byla to mise raketoplánu, jehož posádka se chystá kometu navrtat a odpálit - zatímco v Armageddonu jde o hlavní zápletku, tady je to takřka nedůležitá podzápletka (zajímavá hlavně díky Robertu Duvallovi) a to nejdůležitější se děje na Zemi, kde Morgan Freeman hraje jako o život, Téa Leoni se smiřuje s rodiči, Elijah Wood zachraňuje svoji rodinu i rodinu své dívky.... A zní k tomu velmi poslouchatelný James Horner. Čtyři hvězdičky a kousek páté. (22.02.2020)

Je to o trochu lepší než armabeton, ale nějak už mě ty filmy, kde světu hrozí katastrofa a několik statečných američanů nakonec svět zachrání, přestávaj bavit. Sice tohle nebylo tak trapný, jako když Brus Wyliž obětoval svuj život na hemeroidu, ale stejně jsem u toho měl oči vsloup. Navíc mam alergii na Frodo šourka (páreček Frodo & Leelee Sobieski byl opravdu bizarní) a ten konec s projevem prezidenta byla trapnost největší. Jinak černoch prezidentem USA je spíš k smíchu (i když teda Morgan Freeman ve filmu podal ze všech herců asi nejlepší výkon). update: No vida, tak jsem se smál černýmu prezidentovi USA a uběhlo 10 let od natočení filmu a je to tady :-) (26.08.2006)

Realita Deep Impactu je mi bližšia sci-fi úlet Armaggedon. Aj vďaka civilným hereckým výkonom, aj vďaka fundovanému pohľadu na astronómiu, aj vďaka nádhernej kastastrofickej scéne dopadu a následnej prílivovej vlne. Obetovanie sa posádky raketoplánu vôbec nevyznieva pateticky ako úbohý pokus Bruca Willisa a Michaela Baya. Katastrofy hýbu svetom. (04.04.2004)

„Veriť v niečo. Dúfať v niečo. A pre túto vieru žiť.“ Spoilery. Toto je vážne dobrý film. Niektoré veci sú divné (rôzne krkolomné časové veľké skoky), iné zásadné veci nevidíme (pokus o zničenie s pomocou amerických a ruských rakiet), ale pravdupovediac čím častejšie Drvivý dopad vidím, tým mi pripadá vyzretejší. Na jar 1998 bol vnímaný ako udalosť, keďže sa jednalo o jeden z prvých filmov nového Spielbergovho (a Geffenovho a Katzenbergerovho) štúdia DreamWorks. Kasting bol v rámci možností nabúchaný, režírovala solídna Mimi Leder (rok dozadu pre DreamWorks natočila podobne "civilného" Peacemakera s Clooneym a Kidman, ktorým štúdio debutovalo na trhu), pekný 75-miliónový rozpočet, prorocký scenár (afroamerický prezident USA) a povesť realistickejšieho "klonu" tohoročného Armageddonu od Baya. Moje primitívne Ja dáva 4* práve Armageddonu, ale ono je vlastne blbosť tie dva filmy porovnávať, sú veľmi odlišné. Dokonca by som povedal, že kým v Armageddone to ku koncu búcha (všetko) už vyložene  neznesiteľne, Drvivý dopad na to ide skrz postavy, vzťahy a psychológiu, čo starne pomalšie, než CGI a nekonečné akčné sekvencie. Ono je to vlastne veľmi ponurý a tragický film. Áno, mnohé postavy sú prekvapivo nesympatické (cez mŕtvoly idúca reportérka, pomerne nadutý astronaut-dôchodca, americký prezident znechutene vstávajúci od kamery vo chvíli, keď sucho oznámi, že pokus o likvidáciu nevyšiel), ale mne sa to paradoxne práveže páčilo, pripadalo mi to realistické. Nakoniec je to ale žiaľ "len" čosi podobné, ako Peacemaker: vidno na tom investované peniaze a herci sú fajn, ale zároveň je to zvláštna natočená polonuda. Publikum ale bolo prekvapivo nadšené, obdarilo snímku parádnou celosvetovou tržbou 349 miliónov (pri rozpočte, ktorý sa podarilo udržať v rozumnej výške 75 miliónov). (03.01.2009)

Armageddon zničil tuhle křehkou alternativu v roce 1998 s naprostým přehledem. Jak by také ne, suverenita Baye v akčních scénách i v luxusním marketingu a vypipiplaném vizuálu - proti tomu nemá komorněji střižený a citlivější Drtivý dopad v globálním měřítku šanci. Přesto však své kvality má. Výtečně vykreslené charaktery, uvěřitelné momentky chaosu, zmatku a davové histerie a v neposlední řadě to jistí ze zadních řad velkolepý i příjemně dojímavý James Horner a jeho typicky rozmáchlá hudební kompozice se silným hlavním motivem. (15.11.2003)