Zkáza Dejvického divadla

Zřejmě aby vesmír zůstal v rovnováze, nasadila ČT po lidové řachandě z Mostu tuhle mystifikační absurdní suchařinu z Dejvic. Bavila mě hlavně její nevyzpytatelnost a ta očividná chuť, s jakou si všichni (sami sebe) zahráli a s jakou si ze sebe udělali legraci. Pokud bych měl něco vyzdvihnout, tak hlavně výkony Ivana Trojana, Martina Myšičky, Jaroslava Plesla a Václava Neužila, kteří v několika dílech parodovali své skvělé herectví prostě tím, že naprosto skvěle zahráli něco naprosto blbého (Ivan Trojan v krvi například). Každý díl byl něčím jiný a každý svým velmi zvláštním způsobem super. (09.04.2019)

Ocenila jsem střelenost i přetaženost jednotlivých nápadů a výjevů, stejně jako sebeironickou upřímnost v obnažování podstaty herectví, která spočívá odnepaměti v tom, že dobrý herec je zároveň vždycky kurva i světice, přičemž za kritických společenských podmínek se obě polohy často k nerozeznání překrývají. Zároveň ale nebudu popírat, že mi provedení připadalo banálně nedotažené, šité horkou jehlou a plné hluchých míst, a umím si představit, že by se toho Dejvičtí mohli zhostit i mnohem krutovtipněji. Jestli šlo i ve skutečnosti o zoufale spíchnutý pokus o rychlý výdělek kvůli vylepšení rozpočtu a zachování souboru a jedná se o jakousi "Synekdochu, Dejvice" (á la Synekdocha, New York, jenomže směrem ven), pak klobouk dolů a budiž jim to přáno, ale na slabším celkovém vyznění jednotlivých skečů a absenci point to nic nemění a ne, nejsem příznivce toho hledat v tom za každou cenu místo slabin přednosti - i když by se o tom daly psát eseje, faktem zůstává, že rozpačitá a nespokojená jsem byla často, hluchá místa a nedotažené nápady mě nudily, a ne proto, že by mi vadilo, když je něco funkčně trapné nebo nudné a sedne to, ale že mi vadí, když to svou funkci přeroste. ****** Co si ale budu pamatovat napořád a za co skládám velký dík, je mrazivě výstižné předvedení loutek ze Spejbla a Hurvínka a podtržení všeho absurdního, hororového a děsivého, čím mě jejich interakce odmala děsily. (09.04.2019)

Asi není náhoda, že když se sejde partička vynikajících a nejen komediálních, ale i komických charakterů, musí kolem nich vznikat samé kvalitní dílo. A to je případ kolektivu Dejvického divadla. Umí si udělat srandu i sami ze sebe a to takovým způsobem, že nevíte, jestli je to ještě fikce nebo už ne. Navíc jsou strašně přirození a role jsou jim psané stoprocentně na tělo - ano, v tomto seriálu je to opravdu 100%. "A má se psát i orál?" "No raději pište i ten orál." Už dlouho se mi nestalo, že bych se u něčeho od srdce zasmál a tady se mi to povedlo hned několikrát. Pochvala jak prase. (12.05.2023)

Nejsem si moc jist Ondřejem Hüblem, jestli reklamní kreativec s jednou sbírkou povídek má na napsání scénáře ke komediálnímu seriálu, jinak všechno hrálo pro, ale... Jak píše DaViD´82, pro všechny to není, ale na mě je to dada prostě až moc. Z prvního dílu jsem byl rozpačitý kvůli stylu seriálu, další díly už byly mnohem lepší, mnohokrát jsem se zasmál hodně divoce, ale celkově to na výrazně nadprůměrné hodnocení není. Možná jsem ve vnímání humoru narazil na svůj limit. (09.04.2019)

Zpět od pasivních ztracenců k činorodým šílencům, od lhostejných k těm, kdo milují až příliš. Na ose mezi seriály Hrdinové seriálu se snaží zachránit své milované divadlo za každou cenu, všemi prostředky, ať už mají zpívat nové songy Evy s Vaškem, štěkat v kostýmu Žeryka, zkoušet pod vlivem hypnózy, shánět bizarní přivýdělky nebo prodávat důchodcům předražené hrnce. Přitom řeší ještě vzájemné vztahy i flámy, hromadnou nákazu AIDS, záhadné zmizení nemilosrdného recenzenta či ještě záhadnější zápach, který se divadlem šíří. Pointy zásadně směřují proti důstojnosti, vážnosti, poctám, mramoru. Oslavovaný, těžko však pojmenovatelný duch uznávaného souboru se raději přimkne ke Smradu, jak se jmenuje jedna z epizod, neboť navoněného sebeokouzlení se Dejvičtí bojí jako čert kříže. Zato v sebeironii se předhánějí tím více, že seriál v podstatě představuje vnitropodnikovou soutěž. Každý tu totiž hraje a mocně shazuje sám sebe, od hvězd typu Ivana Trojana, Hynka Čermáka, Jaroslava Plesla, Václava Neužila či Marthy Issové až po zaměstnance, rodiče, děti i psy. Nikdo nic nepředstírá. Se dvěma drobnými rámcovými výjimkami, úvodem na grantové komisi, která divadlu odmítne příspěvek, a náznakem pomocné ruky od „nejbohatšího Čecha“ naopak ve finále, se důsledně vyhýbá politice, aktivismu, komunální satiře. Neschovává se za vyšší umělecké cíle, nehoní se za společensky žádanými tématy. Ani sociální, potažmo romská otázka z Mostu!, ani uprchlíci versus mafiáni z druhé řady Rapla, ani varovná domobrana z filmu Úhoři mají nabito: nic takového se ve Zkáze nepěstuje. Naprosto jí stačí látka založená na oddanosti profesi, které sluší také rozumná metráž jednotlivých epizod a jako bonus vždy ukázka výtečného divadla. Třebaže umějí být neskutečně drastičtí, ze všech hrdinů vyzařuje, jak své malé potrhlé království milují – a jak upřímně mají své postavy rádi jejich autoři. Všeobecně pak odzbrojuje odvaha herců k sebevýprodeji od trapasů přes pomíjivost slávy po vyloženou hořkost. Třeba Trojan pyšnící se, že točí „Anděla trojku“, je pro mladé slečny neznámou nulou a pro kolegy pokrytecký svatoušek vyobcovaný ze stáda hříšníků nadávkou „Ty četnická humoresko!“. Sice i Zkáza vychrlí pořádnou nálož běžných vulgarit, ale její slovník obsahuje daleko vynalézavější kolekci jazykových hříček. Každý si tu projde sarkastickým očistcem pod vlastním jménem: Plesl coby „alkáč“, Trojan hrbící se před Skupovými dědici, Neužil konfrontovaný s prostitutkou, Issová posedlá kouzelnými kameny, raplovský hřebec Čermák, David Novotný během ponižujícího nákupu „bytelného“ kondomu, Simona Babčáková lačná po penězích, Martin Myšička sahající k cynickému vydírání penzistů i sám Krobot coby autor potupné zájezdové revue.Ale přitom neustálý balanc mezi vnější fasádou a vnitřním zmarem skýtá spoustu humoru od hororového přes existenciální až po vděčné hlášky typu „Vyplačte se mi do podprsenky. Tady žádná není.“ (15.04.2020)