Zložka 64

V pořadí čtvrtá filmová adaptace knižní kriminální série (zatím je prý šest dílů, nevím, nečetl jsem) dánského spisovatele Jussiho Adler-Olsena se vrací s kriminálním oddělením Q, nevyřešeními případy, permanentně nabroušeným detektivem Carlem Mørckem i jeho muslimským kolegou Assadem. A je to zatím ze všech natočených snímků suverénní pecka. Tři mrtvoly roky naaranžované okolo jídelního stolu v jednom z kodaňských bytů, čtvrtá židle prázdná. Kdo si místo (ne)zasloužil? Vracíme se do 60. let do ostrovního převýchovného ústavu pro mladé dívky. Nebyly nebezpečné, netrpěly na tu dobu „závadnými“ chorobami. Jen byly poněkud divočejší ve svém sexuálním apetitu. A už tehdy započalo masové nedobrovolné zbavování rozmnožovacích schopností neposlušných dívčin. A prorůstá do současnosti ruku v ruce s dalšími aktuálními problémy Evropy. Tudíž se dostáváme do tematicky závažných rozměrů, které vůbec nepůsobí samoúčelně. Ba naopak. Přirozené je i napětí mezi vyšetřovateli, protože Assad má oddělení opustit a Carl se tváří, že to jde mimo něj. Jejich vztah je dynamický, vzájemné pošťuchování funkční. A ačkoliv Nikolaj Lie Kaas zůstává králem deprese, jeho vývoj je patrný a sem tam projeví nějakou vstřícnost nebo uznání. Zápletka vyznívá poměrně originálně, napětí graduje, snímek má solidní tempo. Takže za mě opravdu velká spokojenost!! (23.02.2019)

Nemám rád tyhle pohádky o spiknutí mocných. Jejich evidentní slabinou je fakt, že skupina (rozvětvená skupina!) inteligentních a mocných lidí by se nikdy nemohla angažovat v něčem tam slaboduchém. Takhle si to mohou představovat jen troubové. Pastýři mají mnohem vyšší cíle a delikátnější metody, jak ovečky kontrolovat. (Co takhle třeba televize? Nebo demokracie?) --- Pak je tu rovina detektivní, vyšetřování vražd. Opět se podléhá módě. "Normální" vražda už nestačí, musí to být pikantní. Samotný průběh vyšetřování je ale zcela nezajímavý. Skupinka přičinlivých pionýrů by to jistě rozlouskla taky. --- Závažným je ovšem téma v základech. Kultivovaná, sociálně citlivá dánská společnost opravdu poměrně nedávno nakládala odpudivým způsobem s jedinci z "problémových" skupin. No, jak se to jen mohlo stát? --- Vysvětlení spočívá ve dvou pojmech: inkvizice a socialismus. Inkvizice neznamená, jak si většina lidí myslí, církevní řízení za účelem upalování čarodějnic. Inkviziční princip znamená, že je určen orgán, který určité jednání stíhá či jinak ošetřuje z úřední povinnosti. Je nadán pravomocí a povinností konat, i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Neptá se a jede vlastní dynamikou. Proč to dělá? Vždy ho k tomu pověří vláda, a to vždy ve víře, že tak koná v zájmu obecného dobra. --- Inkvizici vždy milují socialisté, ať už si říkají jakkoli (např. v Dánsku sociální demokraté, v Německu nacionální socialisté, atd.). Socialisté jsou z definice toho názoru, že běh světa nemůže být ponechán sám sobě. Jsou přesvědčeni, že právě oni jsou těmi, kdo věcem správně rozumějí, nezřídka navzdory opačnému názoru většiny ostatních, a jsou tedy oprávněni do běhu světa zasahovat. A to i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Třeba i víceméně potajmu, aby to "nezasvěcení" nerušili. K sociálnímu inženýrství potřebují silný stát, s pěkně vypasenými inkvizičními orgány. --- Upalování čarodějnic si protivíme, stejně jako zacházení s pokleslými dívčinami, jak je ukazuje tento film. Ale teď přichází to podstatné: Socialisté se vždy upřímně distancují od toho, co inkvizice páchala v minulosti, ale nikdy od inkvizičního principu jako takového. A tak dnes je úkolem inkvizice potírání kouření, rasové a sexuální diskriminace, domácího násilí, ochrana životního prostředí, řešení globálního oteplování, atd. Zase je tu kdosi, kdo je oprávněn do našich životů zasahovat, protože věci rozumí líp, než my sami. --- Nejspíše až s odstupem desítek let se dozvíme, jak si na těch bohulibých cílech mocní a přičinliví tohoto světa mastili kapsy, jak pokřiveně se vnímala a stíhala kriminalita, kolik peněz se vynaložilo na nesmyslné projekty, jak jsme si vyráběli sucha a povodně, a snad vůbec nejhůře, kolik dětí se nenarodilo, kolik rodin bylo zničeno, kolik mladých se ve školách naučilo jen bezcenné fráze a osvojilo chování tupců, kolik za naše pochybení zaplatí naši potomci. --- Budoucí generace socialistů to čestně přiznají, a sestrojí novou inkvizici k nápravě neutěšeného stavu světa... (06.06.2019)

Oddelenie Q nie je žiadnou geniálnou, do bodky premyslenou kriminálnou sériou, ale teší ma, že ani po predošlých troch častiach nepostráda vynikajúcu atmosféru a mysterióznosť. Hlavnú dvojicu som si navyše časom veľmi obľúbil, takže môjho pohľadu ide o ďalšiu veľmi vydarenú časť a pokojne uvítam aj päťku. (08.04.2019)

„O MÉNĚCENNÉ ČLENY SPOLEČNOSTI PEČUJEME S LÁSKOU, ALE NA OPLÁTKU JIM ZAKAZUJEME REPRODUKCI"… (K.K. STEINCKE)“ /// Film vo složce, která je plná lidí, co si zasloužej umřít… U těhle severskejch kriminálek vždycky rozhoduje síla příběhu. Ostrov Sprogo a dívčí pasťák je ovšem jen jednou vrstvou. Jde totiž i osobní rovinu mezi Carlem a Assadem. Mám (filmový) oddělení Q rád. Možná proto, že jsem tyhle knihy nečetl… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 2013 napsal Jussi Adler-Olsen, neznám. 2.) Rád si poslechnu „Teorii studených zim“. 3.) Thx za titule „num71“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (19.03.2019)

Pokud byste mě potkali a dotázali se na to, která severská krimi je má nejoblíbenější, bez váhání bych označil Oddělení Q od Jussi Adler-Olsena. Oproti obligátnímu Miléniu (kde mě dostal prakticky jen první díl), nebo Nesbøvi (jehož Netopýr je tak mizerný, že dál jsem se zatím nedostal - ani v rámci 1/4 Netopýra) je tato dánská série něčím, co jsem si veskrze zamiloval. Nevšední trio věcně mrzutého Carla, obtloustlého a dobrosrdečného Asada (který skrývá nejedno tajemství) a Rose, jež je z těch tří překvapivě nejpodivnější je totiž ideálním vyšetřovacím triem, které vás nenechá ani chvíli vydechnout (samozřejmě od čtení). Jak vidíte, snažím se vám vykreslit postavy, které s místními charaktery nemají takřka nic společného. Není tedy nadmíru překvapující, že i když jsou filmy diametrálně odlišné od svých předloh, tak je já - jakožto ortodoxní fanoušek považuji za to nejlepší, co ze severské krimi můžeme na plátně vidět? Abych to tedy osvětlil... Tvůrci si z knih vzali přesně to, co je ve formě filmu činí zajímavými a dobře fungujícími snímky. Už proto nevadí, že postup řešení případu a celého pozadí příběhu je tak odlišný. Složka 64 má díky tomu neuvěřitelný dopad na divákův pohled na věc. Scenáristé dokáží zručně manipulovat s tématem a doplňují ho o prvky, které ho činí společensky aktuálním. K tomu všemu jsou Kaas i Fares skvělí herci a představitelka mladé Nete je okouzlující. Uznávám, že jakožto čtenář nejsem schopný relevantně posoudit, jak moc je hlavní rozuzlení patrné z náznaků, které film v průběhu poskytuje. Já sám mám pocit, že je vše poměrně jasné, ale taky přesně vím, co (a kde) hledat. Musím však říct, že Olsen ve svých knihách pachatele zase tak často neskrývá (Zabijáci, Marco i relativně Vzkaz v lahvi nám poskytují pohled na věc i ze strany pachatele). Má spokojenost je tedy na nejvyšší úrovni. Na závěr jen podotknu, že jsem zvědav, jak nakonec filmová série skončí. Ta knižní má totiž na pozadí všech případů i jeden "velký", který vše prakticky zastřešuje. A vzhledem k tomu, že tady není Hardy... No uvidíme. Doufám, že se všichni popasují s Marcem tak dobře, jak jen budou moct. Následující díl mi totiž přijde nejslabší. Nicméně ani Složku bych do tří nejlepších Jussiho počinů nezařadil, a jak krásně to s ní dopadlo. (21.01.2019)