Zložka 64

85%. Není pochyb, že na světě neexistuje národ, který by uměl interpretovat kriminální žánr s intenzivnější, specifičtější a ostřejší atmosférou, než Dánové. Složka 64 je vedle Honu, Lovců hlav či Ukrutně šťastni dalším zářezem tvrdě a nekompromisně konkurujícím hollywoodské či britské kriminální kinematografii, přitom ve svém vyznění nenaznačuje zvlášť vysoké ambice, spíše se jen soustředí na genius loci Kodaně, charaktery pro krimi sice archetypální, ale pořád skvěle funkční, a v neposlední řadě na precizně vystavený scénář, který nedovolí sebemenší chybičku, a pomáhá tak vtáhnout diváka do příběhu (jež je navíc velmi aktuální). Obdivuji, s jakou lehkostí Boe dokázal uprostřed napínavé gradace jedné dějové linie přejít k jiné, mnohem důležitější linii, která Složku 64 stylisticky i formálně zcela vychýlila, ale tak přirozeně, že jste si toho v podstatě ani nestačili všimnout, dokud na plátně neběžely závěrečné titulky. Váhal jsem nad plným hodnocením, protože Složka 64 je téměř dokonalá kriminálka, která má všechno, co by dobrá kriminálka měla mít - originální a těžce inteligentní, skoro až intelektuální příběh, geniální investigativní asociace, sofistikované, třebaže konvenční charaktery, naprosto fantastickou atmosféru, chronickou narativní katarzi. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že samotný závěr byl nejprve zbytečně překombinovaný, nakonec zase naopak odfláknutý, jen ne odpovídající předchozím 100 minutám; tím trochu narušil tu švýcarsky fungující atmosféru a "omezil" onen finální dojem. I tak to ale byl dle mého jeden z nejlepších filmů roku 2018 a možná jedna z nejlepších ryzích žánrových (a přece pestrých) kriminálek, na kterých jsem kdy v kině byl. Ten námět jsem dlouhé dny nemohl dostat z hlavy, připomínal mi můj nejoblíbenější a dle mého nejinteligentnější film o pomstě vůbec, a to si zaslouží skoro plné hodnocení. Uvidím, zda se po druhé projekci, která určitě proběhne, ještě nevrátím, přidat ten poslední střípek dokonalosti k finálnímu hodnocení. Jestli však Složka 64 ve mně vyvolala nějakou katarzi, tak ve mně stoprocentně ukotvila názor, že skandinávské kriminálky jsou ty nejlepší na světě, i navzdory všem rozpočtům, kapacitám a velkým jménům. (29.01.2019)

Temná severská krimoška, která nabízí provokativní otázku. Je dobře, když se postižení a jinak "neplnohodnotní" lidé rozmnožují? Čili klasická eugenika. Potraty a nedobrovolné sterilizace dánských žen, které se vedení kliniky nezdály dosti hodnotné a kvalitní. Vyšetřování vedou opět dva štramáci Carl a Assad. Jak již jedno z jmen nasvědčuje, ani on není čistý Dán. (28.02.2019)

„Zachovali si svoji důstojnost. Vidíš to, že? To je velice důležité, Nete. A s tím ti tady pomůžeme. Navrátíme ti důstojnost.“ Asi budu patřit k menšině těch, co viděli všechny 4 díly a nepovažují Složku 64 za nejlepší z nich (vyhrál to u mě Vzkaz v láhvi) ale to neznamená, že znovu nejde o výbornou podívanou. Potom, co už v předchozím díle proběhla změna režiséra, můžu konstatovat, že i Boe dokázal Molanda bez větších problémů zastoupit. Dokonce mě překvapilo množství humoru, asi v žádném jiném díle ho nebylo tolik. A k tomu nechybí napětí, atmosféra, chytlavé vyšetřování, dobré postavy (včetně záporáků) a tentokrát i větší důraz na sociální otázku a předzvěst loučení…to vše znovu napomáhá k parádnímu zážitku. A už zas musím vytknout konci, že je trochu hollywoodštější, než bych si přál (ale pořád se tak nějak dal vzít, i přes to vypití čaje atd.). Tentokrát to budou solidní 4* a na celou sérii budu moc rád vzpomínat. „Carle! O co jde? Bak povídal, že mu přebíráš případ.“ - „Na tohle rozhodně nemá. Jednou řešil Sudoku pomocí písmen.“ (10.03.2019)

Prvních 40 minut se tenhle film motal kvalitativně mezi Ženou v kleci a Vzkazem v láhvi a já byl nevrlý a znuděný až hrůza. Pak, jako kdyby něco přepnul páčku a já se nestačil divit. Mělo to napětí, tah na bránu a posledních 20 minut jsem už skoro slintal a držel ruce v pěst, jak napínavé to celé bylo. Vůbec si nedokážu představit že by tvůrci po tomhle bezkonkurenčně nejlepším díle Qvéčko zabalili a zkusili něco jiného. Nějak jsem si na naši vykutálenou trojku zvykl a "retardovaný" výkon Nikolaje, orlí skoba Farese a ryšavé kudrdliny Johanne, ty mi chybí už teď. A to máme teprve hodinu po skončení filmu. (26.02.2019)

Nepatřím k těm, kteří během sledování detektivek hádají kdo je vrah a v tomto smyslu jsem spíše pasivním divákem. Mám se za to rád, protože tak nehrozí, že bych sám sebe připravil o napětí, jak se to stalo vedle mě sedící přítelkyni, jenž si záhadu nalezených mrtvých těl rozlouskla už na začátku a zbytek filmu se pak spíš nudila... Já se naopak nenudil vůbec a celý detektivní příběh jsem si pro jeho mrazivou a drsnou atmosféru a charismatické duo vyšetřovatelů vychutnal parádně. Cením si toho, že snímek nepůsobí jako by byl splácaný na koleně a nesnaží se šokovat diváka za každou cenu - naopak pointa (ač možná lehce předvídatelná) dává perfektní smysl a motivacím postav se dá snadno rozumět. Mé první setkání s případy Oddělení Q tedy dopadlo nad očekávání dobře a s Carlem a Assadem jsme se rozhodně neviděli naposledy. (22.01.2019)