Zložka 64

Adler-Olsen a jeho osvědčená dvojka jsou zpět! Tentokrát našim multikulturním detektivům zamotá hlavu pár ukrytých mrtvol. Dopadlo to, řekněme, podle očekávání. Pro mě to není tak napínavé a promakané jako třeba seriálový Most (bez vykřičníku), ale pochopitelně seveřani se nezapřou. Pořád je tam ta stísněná atmosféra, nehostinné ulice, šero a tajemno. Adler-Olsen k tomu správně pochopil, že přimíchat do základu trochu té současné, moderní politiky na objednávku neuškodí a bude to v "odborných" kruzích ceněno více... Navíc ústřední dvojka je zvolená fakt parádně. Doporučuju všem milovníkům severských i jiných kriminálek. (27.02.2019)

V knižní sérii jsem skončil zatím u Selfies a právě Složka 64 mi připadá jako poslední skvělá záležitost, následoval celkem dost sešup kvality, který se nepodařilo zastavit. U filmů to mám trochu jinak - po příšerném Vzkazu v láhvi jsem si vychutnal čtvrtý díl. Velmi slušně natočeno tak, aby byl divák udržován v neustálém napětí. Přečetl jsem si, že Lie Kaas skončil a nahrádil ho Thomsen. Je to škoda, Carla Morcka ve filmovém podání jsem s ním měl už spojeného. (30.05.2021)

Předchozí díly série beru jako vzájemně zaměnitelné, mírně nadprůměrné adaptace mnohem komplexnějších knižních předloh, jejichž kriminální zápletka obvykle trpěla tím, že divák byl před dvojicí vyšetřovatelů v hlavních rolích vždy o krok napřed, a které se kromě standardního pátrání po pachatelích nějakého starého případu nikdy nepokoušely o nic hlubšího, zkrátka slušné žánrovky. To se nyní mění se čtvrtým dílem, zdaleka nejlepším v sérii, jehož děj sice začíná obligátním nálezem tří starých mrtvol a pátráním po jejich vrahovi, ale pak enormně nakyne do netušených rozměrů, v nichž hrají roli spiknutí zastřešené skutečnými událostmi, paralely s kampaní MeToo, téma rovnoprávnosti v multikulturním světě i kritika institucionalizovaného nakládání s "padlými ženami". Postavy konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, příběh má netušenou hloubku a skvěle vymyšlené a výborně pointované situace, napínavé vyprávění má průběžně gradující spád a jediné, co se tomu dá vytknout, je místy poněkud rutinní, ale jinak naprosto suverénní režie. (08.10.2018)

Nemám rád tyhle pohádky o spiknutí mocných. Jejich evidentní slabinou je fakt, že skupina (rozvětvená skupina!) inteligentních a mocných lidí by se nikdy nemohla angažovat v něčem tam slaboduchém. Takhle si to mohou představovat jen troubové. Pastýři mají mnohem vyšší cíle a delikátnější metody, jak ovečky kontrolovat. (Co takhle třeba televize? Nebo demokracie?) --- Pak je tu rovina detektivní, vyšetřování vražd. Opět se podléhá módě. "Normální" vražda už nestačí, musí to být pikantní. Samotný průběh vyšetřování je ale zcela nezajímavý. Skupinka přičinlivých pionýrů by to jistě rozlouskla taky. --- Závažným je ovšem téma v základech. Kultivovaná, sociálně citlivá dánská společnost opravdu poměrně nedávno nakládala odpudivým způsobem s jedinci z "problémových" skupin. No, jak se to jen mohlo stát? --- Vysvětlení spočívá ve dvou pojmech: inkvizice a socialismus. Inkvizice neznamená, jak si většina lidí myslí, církevní řízení za účelem upalování čarodějnic. Inkviziční princip znamená, že je určen orgán, který určité jednání stíhá či jinak ošetřuje z úřední povinnosti. Je nadán pravomocí a povinností konat, i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Neptá se a jede vlastní dynamikou. Proč to dělá? Vždy ho k tomu pověří vláda, a to vždy ve víře, že tak koná v zájmu obecného dobra. --- Inkvizici vždy milují socialisté, ať už si říkají jakkoli (např. v Dánsku sociální demokraté, v Německu nacionální socialisté, atd.). Socialisté jsou z definice toho názoru, že běh světa nemůže být ponechán sám sobě. Jsou přesvědčeni, že právě oni jsou těmi, kdo věcem správně rozumějí, nezřídka navzdory opačnému názoru většiny ostatních, a jsou tedy oprávněni do běhu světa zasahovat. A to i když si nikdo konkrétní nestěžuje. Třeba i víceméně potajmu, aby to "nezasvěcení" nerušili. K sociálnímu inženýrství potřebují silný stát, s pěkně vypasenými inkvizičními orgány. --- Upalování čarodějnic si protivíme, stejně jako zacházení s pokleslými dívčinami, jak je ukazuje tento film. Ale teď přichází to podstatné: Socialisté se vždy upřímně distancují od toho, co inkvizice páchala v minulosti, ale nikdy od inkvizičního principu jako takového. A tak dnes je úkolem inkvizice potírání kouření, rasové a sexuální diskriminace, domácího násilí, ochrana životního prostředí, řešení globálního oteplování, atd. Zase je tu kdosi, kdo je oprávněn do našich životů zasahovat, protože věci rozumí líp, než my sami. --- Nejspíše až s odstupem desítek let se dozvíme, jak si na těch bohulibých cílech mocní a přičinliví tohoto světa mastili kapsy, jak pokřiveně se vnímala a stíhala kriminalita, kolik peněz se vynaložilo na nesmyslné projekty, jak jsme si vyráběli sucha a povodně, a snad vůbec nejhůře, kolik dětí se nenarodilo, kolik rodin bylo zničeno, kolik mladých se ve školách naučilo jen bezcenné fráze a osvojilo chování tupců, kolik za naše pochybení zaplatí naši potomci. --- Budoucí generace socialistů to čestně přiznají, a sestrojí novou inkvizici k nápravě neutěšeného stavu světa... (06.06.2019)

Po třech mírně nadprůměrných dílech o případech Oddělení Q přichází (konečně) po všech stránkách skvělá čtyřka. Tentokrát tu máme nejenom dobrou zápletku, která se navíc postupně fantasticky a překvapivě rozvine, ale poprvé (!) i opravdu povedené využití obou hlavních postav (hlavně Asad konečně dostal šanci a prostor se výrazněji projevit), včetně jejich vzájemného vztahu, jemuž tvůrci předtím věnovali minimum prostoru (po zhlédnutí Složky 64 mi to zpětně vadí o to víc). Za mě horký adept na krimi thriller roku... 80 % (31.01.2019)