Unavená smrt

Unavenou smrtí se Fritz Lang spolu se svou ženou Theou von Harbou přihlásili k německému expresionismu, těžícího hlavně z hrůzyplných a fantastických zákoutí lidské duše (viz Kabinet doktora Caligariho). Personifikovaná Smrt (Bernhard Goetzke) jako nástroj Boží vůle odměřuje prostřednictvím hořících svící životy lidem, za což se jí dostává permanentního nevděku a výčitek. Když zhasne knot teprve mladému snoubenci, jeho milá se snaží oblomit skálopevnou Smrt a znovuprožívá s ním triádu milostných vztahů na pozadí různých epoch (Bagdád za Haruna-al-Rašida, Benátky, Čína). Jednotlivé tragické konce symbolizují člověka jako otroka vlastního osudu, který nezlomí ani ten nejvřelejší cit. Tento pesimismus dokládají i četné interiérové dekorace (místnost plná svící, absurdně velké zdivo kolem sídla Smrti). Mimo to Lang uplatňuje architektonický cit i v pompézních „exteriérových“ scenériích, jak už jsme se mohli přesvědčit u předchozích Spinnen. Der Müde Tod rozhodně není nejlepším expresionistickým natož Langovým filmem (zub času je bohužel neúprosný), ovšem fanoušky němých klasik stoprocentně po duši pohladí. (25.12.2005)

Láska versus Smrt se střetávají ve čtyřech příbězích, které jsou vlastně příběhem jediným. A jakkoliv bývá Fritz Lang v souvislosti s expresionismem nejčastěji spojován s pompézní Metropolis (1927), mezi rukama a hlavou bije srdce mnohem hlasitěji právě v jeho Unavené smrti. ___  Dává smysl, že Fritz Lang nebyl nijak zvlášť nakloněn označování (nejen) Unavené smrti za expresionistický film. ___ Zaprvé, zařazení pod jedno hnutí oslabuje výjimečnou pozici, které se mu tehdy povedlo dosáhnout. Stal se tvůrcem s nevídanou svobodou, jenž plně rozhodoval o všech fázích výroby vlastních děl, nemluvě o navyšujících se rozpočtech a prodlužujících se metrážích. Zadruhé, více než jiné filmy byly ty Langovy navzdory adaptování německých látek především mezinárodní. Dokázal vyjednávat mezi pečlivostí mizanscény a střihovou dynamikou odpozorovanou z amerických a francouzských filmů, mezi intimitou a pompézností, mezi strhujícími aspekty vyprávění i opulencí kinematografie jako moderní umělecké formy. A tak zatímco po domácí premiéře sklidila Unavená smrt zprvu spíše zdrženlivé reakce, v Británii a ve Francii se dočkala naopak vřelého přijetí. ___ Douglas Fairbanks byl filmem okouzlen natolik, že zakoupil americká práva a „vypůjčil“ si z něj mnohé i do svého Zloděje z Bagdádu (The Thief of Bagdad, 1924), nemluvě o poctách složených Unavené smrti Luisem Buñuelem a Alfredem Hitchcockem. Udělala z Langa filmařskou hvězdu. ___ Režisérově nelibosti navzdory však Unavená smrt zůstává podobně jako jiné jeho filmy i vášnivě expresionistická, např. v působivosti i textuře obrovské zdi kolem pozemského sídla Smrti, pokřivenosti domků ve vesničce poblíž i v hereckém pojetí místních obyvatel; v komplexnosti architektury arabského města, v práci se stínohrami v benátské epizodě či v bohaté ornamentálnosti kostýmů i prostředí čínského příběhu. Je vlastně fascinující, kolika různých filmařských, žánrových i emocionálních poloh dokázala Unavená smrt skrze příběh boje mezi láskou a osudem dosáhnout, aniž by se rozpadla do separátních epizod. Zůstává totiž působivá nejen v detailech a stylizacích, ale i po stovce let zejména jako jeden velký příběh s prapodivným happy endem (a věřte mi, není to spoiler). [Připraveno pro LFŠ 2021] (29.08.2021)

Pratchett vytvořil osobu Smrti nejvtipnější, Bergman nejděsivější, Lang nejdepresivnější... Smrt v podání Bernharda Goetzkeho je jednou z nejsmutnějších postav, které se kdy procházeli po plátně. Vykonávaje odpornou práci, jenž mu zjevně není zrovna po chuti si po celou dobu uchovává smutně vědoucí výraz, že ani ten nejsilnější cit nemůže přetnout cesty osudu a všechny příběhy zahrnuté v tomto nádherném díle to krásně ilustrují a přes snahu ženské postavy mu pouze dokáží, že má pravdu. Zdánlivě šťastný konec vyznívá do prázdna, na depresivním vyznění snímku už nic nezmění a asi mi chvilku zabere, než se mi podaří chmury filmem vyvolané překonat. (05.07.2009)

Mravoličný pohádkový příběh o tom, že láska je víc než smrt a jak je dobré mít Smrťáka kamarádem, zvášť když je tak nejistej a unavenej a stále mění rozhodnutí. A tak snad jen expresionistická grafika sem vnáší trochu vzrušení. Podobně o tom psal v roce 1921 Neues Wiener Tageblatt psal v roce 1921: “Fritz Lang stvořil tento film, aby dokázal, že diskuse o tom, že film je prostředek výrazu (exprese) má smysl. Der müde Tod je projevem (expresí) romantismu našeho století.” Lang to z menší části přiznává (ovlivnění dobou) a z větší se tomu brání (viz rozhovoru z roku 1968). Z doby Výmarské republiky (1919–1933) se zachovalo jen ca. 80% natočených filmů a ze zachovalých jich většina upadla do zapomění. Zřejmě se zachovaly jen ty nejoblíbenější. Proč jsou to právě filmy makabrózní, filmy posedlé smrtí? Jak to souvisí s německou mentalitou?--- (27.01.2015)

Nevím čím to je a nikdy si to pořádně ani nedovedu vysvětlit ale faktem je, že zejména ty staré klasické němé filmy a především ty německé tzv. expresionistické, mě do dnes dostávají, a to už od snímku "Upír Nosferatu", ke kterému jsem se z němých klasik, dostal jako k prvnímu (a není to tak dlouho), jestli je to jako v mnoha jiných filmech oné doby, takovým tím tajemnem, barvou obrazu, či něčím jiným, opravdu nevím. Ale každopádně vím, že jsou to moje takové neměnné lásky a perličky jak se říká na dně. Film "Unavená Smrt" k nim pochopitelně patří a také a zaujímá jedno z čelných míst. F. Lang který tento snímek režíroval si poprvé ve své kariéře vydobyl značného mezinárodní uznání a to teprve to nejlepší od něj mělo přijít. Sám se vyznačoval silnou expresivitou a kompoziční promyšleností záběrů. Dále pak pro něj byli příznačné styly jako : geometricky důsledná kompozičnost záběrů, kontrastní práce s osvětlením, a především tísnivé a mohutné dekorace viz.mistrovský snímek "Metropolis". Po výtvarné stránce jsou jeho díla také téměř dokonalé tam se ale nezapře jedna věc, že jako mladý studoval architekturu a dějiny umění. Film působí nebo alespoň na mě působil značně svěže a neobyčejně přesvědčivě především díky vynikající výpravě a celkovému obrazovému pojetí. Mnohé pozdější Oskarové filmy či historické velkofilmy mohou jen tiše závidět. Tento film určitě o nějaký ten rok jak se říká předběhl svou dobu. Ústředním motivem tohoto filmu je vlastně takové střetnutí mezi mladou ženou a personifikovanou smrtí. Dívka se nechce smířit se smrtí svého milého a Smrt, které se její práce už značně zprotivila, doufá že tato mladá žena v zápase s ní snadno podlehne. Žena která ale nakonec není v žádném případě ochotná obětovat jiný lidský život na záchranu svého milého, a proto jej nakonec raději následuje do říše mrtvých. Film se jinak skládá ze tří různých epizod odehrávajících se na třech různých místech a v různých dobách : v Bagdádu za vlády Hárúna al-Rašída, ve středověké Číně a v renesančních Benátkách. Celý děj filmu je vlastně podkreslen čtvrtou ústřední epizodou a to sice tou německou. Filmem jakožto takovým prostupují základní motivy rezignace, bezmocnosti proti neodvratitelnosti osudu a převaze se smrtí. Nakonec by se člověku neznalému a tomu který třeba ještě tento film neviděl skoro chtělo říct že tento snímek je značně podoben jinému a to sice pozdějšímu ale o to více významnému a mimořádnému mistrovskému dílu "Sedmá pečeť". Ale nenechte se oklamat, oba filmy jsou rozdílný a na hony vzdáleny. (21.06.2006)