Cintorín domácich zvierat

Vcelku povedená záležitost. Knihy se drží prakticky doslovně (však scénář napsal sám Stephen King), ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že se všechno děje až moc překotně. Delší stopáž by možná nebyla na škodu. Takhle jde povětšinou jen o dost rutinní ukazování obrázků z knihy, bez jakýchkoliv osvěžujících detailů a nápadů. Odstraněna byla role Judovy manželky, naopak Victor Pascow je na očích trochu víc. Plusem pořád zůstává sám příběh (byť byl jeho vývoj dost předvídatelný už v knize), výborný výběr lokací a potom to, co rovněž zdobilo knihu - solidní atmosféra, která hlavně v závěru pořádně zhoustne. Práce s ní byla v knize podstatně lepší, hlavně přechod z prakticky idylické první poloviny do napjaté a děsivé druhé, ale i tak je o co stát. P.S. Kocour Churchill je ztělesnění zla. (13.05.2007)

Film se od knižní předlohy příliš nevzdaluje, aby taky ano, když se její autor podepsal i pod scénářem. Na snímku je těch dvacet let hodně znát, silně se projevilo i nutné osekání knižního textu, některé záležitosti pak působí nedotaženě, zkratkovitě nebo nelogicky, protože jim chybí kontext. Přes všechny tyto nedostatky mě film i dnes bavil, jeho atmosféra na mě stále funguje a užil jsem si i závěrečné Ramones. Kdo nečetl knihu, nemůže tu vzájemnou provázanost s kapelou pochopit, já to kvituji s kontrolovaným nadšením a zvyšuji své staré hodnocení. (30.07.2019)

Nečítal som predlohu. Neviem čo znamenal ten zjavujúci sa duch obom hlavným predstaviteľom chlapca čo na začiatku zomrel ani manželkine spomienky na nejakú monštróznu ženu a vo výsledku tohto filmu to bolo aj zbytočné, ale napríklad cintorín bol pekný, pohrebisko fantastické, oživená mačka správne nepríjemná ale inak prvé 2/3 nič moc. Až od návratu chlapca ako nemŕtveho to dostalo tie správne hororové grády, tzn. atmosféru a napätie. Fajn song od Ramones priamo k filmu „I dont want be buried in pet semetary...“. (30.10.2008)

morbídna polozombícka adaptácia kinga so všetkým, čo od tohto bestselleristu máme radi - divné deti, divé zvieratá, pochmúrne miesta, zabijácke kamióny, mentorský starček, (spoiler>) antihappyend . . . chýba už len náboženský fanatizmus a bolo by to všetko po kope; adaptácie kinga majú rôznu no poväčšine nie veľmi kladnú povesť, v rámci tohto je preto Pat Sematary tou lepšou (priznám sa, že keď som ju videl prvý krát, vzala ma viac - možno kvôli môjmu veku), je ich niekoľko vydarenejších a kopec menej vydarených, každopádne táto je jedna z tých špeciálnejších, pretože scenár k nej napísal sám autor predlohy, ktorý si tu zahral aj drobné cameo - kňaz na pohrebe Missy (čo je trochu sporná vec, pretože Missy spáchala samovraždu, preto by - aspoň v našich končinách a mimo filmu - bol mierny problém s kresťanským pohrebom); film má miestami dosť dusnú atmosféru (znetvorená sestra, záver) a keby sa toho chopili trošku lepší herci (najelpší výkon podľa mňa podal ten zlatý malý chlapček) tak by to bolo ešte silnejšie - ale to už by asi nebola (hororová) kingovská adaptácia, k tým patrí okatá béčkovosť (kontrastujúca so samotným námetom, ktorý je častokrát originálny a v knižnej podobe skrýva aj hlbšiu podstatu - no nie vždy), neznámi poloherci s prehnanými výkonmi a občas silene (až nelogicky silene) hororový efekt; (07.01.2009)

Adaptace knihy Řbitov zviřátek velikána literárního hororu Stephena Kinga, ke které autor jako k jedné z mála sám napsal scénář, představuje osobitou variaci na některé ze základních motivů a konceptů zombie žánru. A to ačkoli ve filmu samotném nikdy slovo zombie nezazní. Poté, co se Louis Creed s manželkou a dvěma dětmi nastěhuje do domku vedle rušné silnice, dozví se od starého souseda, že v nedalekém lese se nachází hřbitov, kam malé děti z okolí po desetiletí pohřbívaly své mazlíčky, které o život připravila projíždějící auta. Když rodina stejným způsobem přijde o milovaného kocoura, jehož ztrátu by obzvláště těžce nesla malá Ellie, odhalí soused Louisovi tajemství o tom, co leží za zlověstnou přírodní bariérou na odlehlém konci hřbitova. Staré indiánské pohřebiště je údajně místem, odkud se pohřbení mrtví navrací zpět k životu. Přejetý kocour ovšem nebude posledním, koho takto zoufalý otec připraví o věčný spánek. Již historicky první zombie film Bílá zombie (White Zombie, 1932) využíval motiv oživování mrtvých coby zrcadlo pro nezvladatelně iracionální tužby svých postav. Ačkoli tam se jednalo o touhu podmanit si osobu svého srdce a Hřbitov domácích zvířátek přináší hororově varovnou úvahu nad touhou přemoci smrt, pro obě vyprávění je klíčové, že mrtví, jež se navrátili mezi živé, postrádají svou původní osobnost. Stephen King svůj příběh zabydlel ještě dalšími nadpřirozenými fenomény, které spolu s centrálním tématem utvářejí zahuštěný hororový konglomerát, jenž z různých stran dramatizuje téma traumatizující konfrontace se smrtí. V souladu s tím, jak se hlavní hrdina pod tíhou ztráty dává všanc světu mimo racionální chápání, také vyprávění opouští úvodní rámec uchopitelné reality a propadá se do přízračných vizí a nočních můr. Vše pak kulminuje prostoupením těchto světů během blouznivého a děsivého finále. Film se svého času setkal s pozitivním přijetím především na straně příznivců Stephena Kinga, kteří oceňovali relativně věrnou adaptaci jeho předlohy. O tři roky později vzniklo volné pokračování, které bolestně ukázalo, že kvality prvního filmu spočívaly výhradně ve scenáristickém vkladu Stephena Kinga. Režisérka a producenti tentokrát bez jeho účasti vytvořili hystericky vypjatý kýč, kde vypořádávání se s úmrtí blízkých je pojaté s povrchní afektovaností a významovou prostou, jež jako by předznamenávaly módní životní styl emo nového tisíciletí. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)