Heydrich: Muž so železným srdcom

Chcete-li zobrazit historickou událost ve filmu, máte dvě možnosti. Za a) ponořit se do odborné literatury, archivů, poradit se s historiky, vyslechnout očitá svědectví a pak se to pokusit převést do příběhu. Nebo za b) svěřte to Hollywoodu. Potenciálně zajímavé pojetí známé historické události tentokrát z obou stran, k tomu kvalitní literární předloha a přesto takové - no takové. Dobré slovo ztratím snad jen za hudbu (včetně toho roztomilého prozpěvování československé hymny s anglickým přízvukem). Thompsony v rukou československého odboje nebo kulomet vzor 26 v kostele (o jiném rozmístění vojáků a o tom, že jich je šest místo sedmi nemluvě) jsou to nejmenší, co by se dalo kritizovat. Nechám stranou historické lapsy, ostatně do těch se bude obouvat kdekdo, a natvrdo řeknu, že to nefunguje jako film. Děj je nesourodá skládačka epizodek rozdílné kvality i ražení, některé z nich vypadají jako modernější verze jugoslávských odbojářských kousků, další připomínají Hitler: vzestup zla s Carlylem (hlavně ty z počátku Heydrichovy kariéry), do toho přijde rodinné melodrama a občas se tvůrci pokouší o scénu ala Jdi a dívej se. A protože jsme v americkém filmu, minimálně jeden z hrdinů samozřejmě sní o tom, že se po válce odstěhuje do Amíkova, což nám neopomene zopakovat asi třikrát. Ve výsledku to nejde brát vážně ani jako historickou rekonstrukci ani jako válečný film sám o sobě. Jak už jsem napsal u traileru, chudák Binet ani neví, co vlastně napsal. Jestli je to přece jen v něčem pozitivní, tak v tom, že mohu o to víc ocenit práci tvůrců Anthropoidu (o Atentátu pochopitelně ani nemluvím). Jeho chyby jsem v komentáři zmiňoval, ale přesto je z filmu vidět respekt ke skutečnosti a zároveň je to zkrátka lepší film jako takový. (09.06.2017)

Vzhledem k tomu, že jsem ocenil Anthropoid jednou hvězdou, nemohl jsem toto cosi postavit na stejnou úroveň. Zpočátku jsem měl pocit, že nepůjde o špatný film, když popsal i divákům méně znalým, odkud se ten Reinhard vzal, ale už Noc dlouhých nožů mě vrátila zpátky na zem. Proč tvůrci snímků z období 2. světové války nejsou schopni pochopit, že samopal MP 38, přičemž číslo 38 znamená rok 1938, nemohli členové SS použít v roce 1934? A od té chvíle se už všechno vezlo dolů k žumpě. Jan Kubiš si vyrábí výbušninu (!!!), řidič Klein neskončí s prostřeleným stehnem, ale skončí úplně, rodina Moravcových vstupuje do děje hned poté, co její členové požili elixír mládí a z boje v kostele se stala naprostá fraška, v níž tvrdí muziku lehký kulomet Bren. Americká účast na výrobě tohoto paskvilu, zjevně stála na dodávce samopalů Thompson českému odboji i parašutistům. A ta scéna s Reinhardem na smrtelné posteli... Znovu jsem si potvrdil, že je Atentát z roku 1964 prostě nepřekonatelný. (22.01.2018)

Vojnové filmy ma nebavia, preto ich pozerám, len keď už nič iné nedávajú. Na moje veľké prekvapenie, bol Smrtihlav najlepší film o Heydrichovi z tých štyroch, čo som videl. Bez analýzy, len učebnicovo skratkovitý, bez dlhých rečí. Tým sa stal najsvižnejším dielom o atentáte a ja som sa nestihol nudiť ako pri tých ostatných filmoch. (10.12.2019)

První polovina filmu byla velmi dobrá, rád jsem se dozvěděl něco o životě Reinharda Heydricha. Tato část mě bavila. Druhá polovina filmu se však stočila k vyprávění o odboji a o přípravě atentátu na Heydricha, a to už nebylo moc záživné. Každopádně musím říci, že Jason Clarke byl v roli Heydricha velmi dobrý. (20.10.2018)

Dálně východoevropský prdelákov, kde hlava na hlavě dřepí vychlastaní Slované ve svátečních adidaskách a diskutují, kdo dá za hospodského patnáctiletou Madlu stováka tentokrát, v civilizovaném člověku samozřejmě žádné vlastenectví vzbuzovat nemůže, a proto když už se naskytne nějaký potrefenec, který je ochoten za tuhle díru teoreticky i položit život, je třeba kultivovanému Zápaďanovi toto jeho pomatení mysli vysvětlit touhou co možná nejdřív svobodně emigrovat, a coby očividný patriot si tak nárokovat svou pravou totožnost, tj. Američana. Pokud se člověk zrovna nechce těch několik málo vteřin chlámat tomuhle roztomilému a tolik typickému infantilnímu narcismu, může si tu všeubíjející a dramaturgicky nesoustředěnou nudu krátit tak leda vzdycháním po nesrovnatelně střelenější, a tím pádem zábavnější Lídě Baarové. A ne, dávno obehraný střih na divoce přirážející náckovské půlky to z hlediska komičnosti fakt nevytrhne. (20.06.2017)