Zrno

Film v počiatkoch budí záujem, predstavuje zaujímavú postavu v zosobnení Barra, vydávame sa na púť do neznáma... tu to začína ísť z kopca pri frázach, ktoré omieľa Cemil, a ktoré už dnešného diváka nevedia až tak zaujať. Pri dlhých záberoch, čiernobielom obraze určite nejedného diváka napadne, že sa rejža inšpiroval Tarkovským a hlavne jeho Stalkerom. Záver som až tak nepochopil, ale dojem sa ustálil kdesi v strede. (13.12.2017)

Forma převyšuje obsah - i tady se nabízí obvyklá fráze, na kterou už začínám být alergický, byť jsem ji dříve také rád používal. Ano, je to sci-fi (a nejen to) kde je normální, že forma ční hodně vysoko a podle toho by k tomu měl člověk i přistoupit. Ale v tomto případě neční forma nad obsahem nýbrž je jeho rovnocenným dvojvrcholem. Co se formy týče, já naopak velmi oceňuji, že drtivá většina filmu byla natočena prakticky bez jakýchkoliv speciálních efektů (až na pár pomyslných dotyků digitálním štětcem) a člověk i přesto snadno uvěřil, že se jedná o jakousi nepříliš vzdálenou budoucnost. Klobouk dolů hlavně před architektem a scénografem. Nápad postavit zápletku filmu kolem peripetií s genetickou modifikací potravin je opět poměrně hodně blízko realitě. Stejně tak, jako motiv budoucí hrozby nedostatku úrodné půdy. Je tedy otázka, do jaké míry Kaplanoglu točil sci-fi nebo spíš jakési mysteriózní poselství o naší budoucnosti. Pravda v poslední třetině film ujede ze žánrově škatulky poměrně fest, ale díky tomu se zase chytře vyhýbá americkému konci ala "lidstvo je zachráněno/lidstvo je v prdeli". Místo toho nabízí konec typu "wtf, domyslí si sám", což možná také neuspokojí každého. LFŠ 2022 (03.08.2022)

FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 30: TURECKO: Magický zážitek, zásah do černého! Svět budoucnosti s netradiční úvodní zápletkou kolem pěstování plodin a vzrůstající zemědělské krize mě od začátku upoutal vizuálním zpracováním, se kterým si režisér s černobílou kamerou náramně vyhrál. Stejně tak si mě film získal úžasnou atmosférou snad každého záběru, charismatickým Jeanem-Marcem Barrem v hlavní roli a od jisté doby i osobitým překlopením nasledujícího děje do existenciálního putování krajinou. Jedna z point této svérázné futuristické vize, spočívající v alternativním vyžití člověka bez klasického přijímání potravy, pouze s čerpáním síly ze základních plodin, mě zvláštním způsobem děsila i fascinovala současně a stoupající vnitřní hlad hlavní postavy postupně přidával na napětí a zneklidnění. K největším zážitkovým scénám určitě patří akce na dřevěné loďce se snahou vyhnout se kontrole radaru uprostřed jezera plného lidských mrtvol. Tajuplně podmanivá atmosféra dlouhého putování krajinou po apokalypse stylově evokuje Tarkovského Stalkera, akorát Zrno je pro mě ve vztahu k Stalkerovi až taková jeho „vylepšená verze“, která (přestože postrádá barevné scény) nepřetahuje spřízněný námět v pomalém tempu do příliš nekonečných tří hodin a na jejímž konci jsem se tolik neztrácel. S viditelnou inspirací nemám problém, když si snímek zachovává svůj odlišnou vlastní poetiku, přicházím s jiným světem a ústředním tématem a také směřuje ke svému magicky podtrženému konci vlastní cestou. [90%] (30.07.2023)

[vzpomínky na LFŠ] Z těch dvou tří tureckých filmů, co obvykle vidím za rok, získám vždycky dojem, že tahle země trpí vzácnou kombinací umělecké nepůvodnosti a zároveň izolovanosti. Tadydlencto Zrno například působí jako projekt někoho, kdo v osmdesátých letech viděl kompletního Tarkovskýho a pak čtyřicet let žádný film. Výsledek je pak pochopitelně dosebezahleděná zaprdlost s občasnými zájezdy až někam k Jaroslavu Duškovi. (03.08.2022)

Film Zrno je piaty film od režiséra S. Kaplanoğlu , ktory som videla . Je trosku iný, ako ostatne jeho filmy , odbočuje od režiséroveho obľúbene zameranie na Tureckého vidieku, ale zachováva všetky prvky , typické pre jeho filmy- perfektná kamera , krásne dlhé zábery, spojenie nádhernej hudby /Mustafa Biber/ a charizmatického Jeana Marca Barra. Trilógia Vajce, Mlieko a Med ma očarila , ale dostal ma jeho film Angel's Fall (29.11.2017)