Kým prišla búrka

Výborný film založený na skutečném příběhu , krásne seznámení dvou lidi společné dobrodružství a cesta ke štěstí skrz moře a sám život. Neuprosný hurikán ale náhle vše změní a začína boj o přezití na moří proti slunci vodě hladu, beznaději, bolesti samotě a největšímu nepříteli halucinacemi. Jedinné co tomu filmu nedáva dokonalost je soundtrack dost spackaný nezaživný nevhodný jediná chyba filmu bohužel. Herecké obsazení super. (20.08.2018)

Docela mě překvapilo, že se střídají dvě časové roviny, ale na konci jsem pochopil. Protože nepatřím mezi lidi tvrdící, že je Shailene Woodley ošklivá, protože mám rád moře a protože mi to připadlo realistické, hodnotím docela vysoko. Někteří lidé tu kritizují, ale zajímalo by mé, jak by se tento skutečný příběh měl dát převést na plátno líp. ■ Víc by se mi líbil název "Unášení". ■ Till the End of the World se mi ale líbilo víc. (17.08.2018)

Pro zasnene zeny, ktere jednou udelaly osudovou chybu a vlece se to s nima cely zivot, asi srdcervouci podivana. Pri pohledu na svuj obtloustly protejsek, svirajici lahvace a lovici na telefonu sportovni vysledky, zustanou jen oci pro plac, zmar a zoufalstvi. Pro me, jako pro toho s tim lahvacem, nesnesitelna kycovita curakovina s vysostne nesympatickou hlavni hrdinkou. Bod za kameru. (20.01.2019)

Námořní červená knihovna mechanicky přestříhává mezi "před bouří" (seznámení a zamilování se na slunném Tahiti) a "po bouři" (přežívání, halucinování a "v lásce utvrzování" na poškozené jachtě při nekonečném driftování směr Havaj). Dobrodružnou složku vyloženě zanedbává (očekávaný digitální hurikán na závěr nevytrhne), tudíž si na své přijdou spíše divačky s kapesníčky, které zasáhne notná dávka melodramatického patosu. Krásné záběry vln, oceánu i dalších panoramat jak z katalogu (teď nemyslím Shailene :-)) oko potěší, jinak se tu moc neděje, což jenom utvrdí v jasné pravdě, že skutečných 41 dní bezmoci na moři musela být neskutečná ubíjející otrava. (27.11.2018)

Začínám mít pocit, že Baltasar Kormákur opravdu není dobrý režisér. Podobně jako v Everestu se snaží vyprávět film z prostředí, v jehož reálných lokacích by se obtížně natáčelo. Volí proto cestu nekončících greenscreenů, jež jsou na první pohled patrné a ničí tak pocit realistického nebezpečí, který se za pomoci jiných výrazových prostředků snaží divákovi předat. Druhým zásadním problémem filmu je pak podle mě jeho zvolená narativní struktura. Adrift od samého počátku střídá 2 časové linie. Linie A začíná na samém počátku příběhu a během filmu doputuje do jeho středu. Linie B ve zmíněném středu začíná a během filmu doputuje do konce příběhu. Koncept, který se možná zdá zajímavý na papíře, Kormákur vůbec nezvládá a střídá obě linie tak rychle, jako kdyby se bál, že divák na jednu z nich zapomene. Logickým vyústěním je tím pádem absence diváckých emocí, kdy divák prostě nemá čas na to, začít se emočně jedné z linií příběhu věnovat. Vrcholem scenáristické neschopnosti a tvůrčí rezignace je pak závěr filmu a jeho doslovné vysvětlení "překvapivého twistu". Adrift je tak více než průměrný survival film, jehož nejsilnější stránkou je romantika, která by ale při zpětném pohledu měla být spíše podporujícím motivem, než jediným funkčním apsektem snímku. 4/10 (14.07.2018)