Sny Akiru Kurosawu

Po prvej poviedke som sa obával, že budem po zvyšné dve hodiny stratený v preklade japonských symbolov, vyžadujúcich si znalosť kontextu. Druhá bola príjemným prekvapením a postupne sa kvalita poviedok zvyšovala, aby som postupne začal chápať myšlienkový kontext a štruktúru v Kurosawovej filmografii ojedinelého diela. Významové stupňovanie akoby narušila vizuálne nádherná impresionistická poviedka s Van Goghom, aby som vzápätí zistil, že jej akcentácia celý príbeh ešte viac umocňuje. Neviem, či za doslovný, polopatický záver filmu v podobe poslednej poviedky môže Spielbergova produkcia a jeho taktiež nie vždy vydarené a patetické vyústenia filmov, alebo japonský, pre nás skôr naivný prístup k otázkam, ktoré sa tu riešia, každopádne pokiaľ celý film chápeme najmä prostredníctvom úžasných obrazov, doslovnosť záveru v mojich očiach filmu výrazne ubližuje. Iným však práve ona môže privodiť katarziu. 90%. (25.10.2014)

Páni. Nečekal jsem, že by se mi to mohlo až tak líbit, popravdě jsem od toho nečekal vůbec nic. Sny Akiry Kurosawy kromě mnohdy snové atmosféry skoro u každé povídky taky nabízí zamyšlením nad historii, vztahu člověka k přírodě a k světu obecně (fakt bych neřekl, že Kurosawa má tak rád přírodu, z toho filmu to je přímo vidět) a taky smrti, co se poslední povídky týče. Žánrový vzorec Fantasy/Drama/Podobenství je tu naprosto oprávněně a splňuje to, co ve filmu uvidíme. Jednotlivé sny působí ze začátku dosti surrealisticky (především první dvě, hlavně ta od těch broskvoních, nic tak zvláštního (v dobrém slova smyslu) jsem už dlouho neviděl, ani ta povídka Kaige Chena v Daších deseti minutách mě nepřišla tak zvláštní, jako tahle, a to Chenova je sakra zvláštní, samozřejmě vše myslím v dobrém slova smyslu), některé jsou v tom tedy slabší, kvalita ale rozhodně neklesá. Finální dojem z toho všeho mám velmi dobrý (finální veselá povídka o smrti!) a tahle Kurosawova snová antologie se mi líbila fakt hodně a nemůžu říct, že bych se někde výrazně nudil (Tunel je sice utahaný, ale že bych se u něj bůhvíjak nudil jsem nezaznamenal). Dokonce přemýšlím i o zařazení do oblíbených filmů, ještě uvidím zítra. Ale ano, až takhle se mi to líbilo, a nemůžu jinak, než dát plný počet. Něco takového jsem od Kurosawy vůbec nečekal. 5* (03.07.2019)

Povídkový film legendy světového filmu, obsahující povídky mistrovské (například "mrtvý voják v tunelu"), pouze bizarní až kýčovité (procházka obrazy Van Gogha) a bohužel také i přes svou krátkou stopáž téměř nedokoukatelné(např. "apokalyptická" povídka). Celkově je z filmu dost patrné, že Mistr má svůj zenit dávno za sebou. (11.02.2003)

Nevyrovnanost jednotlivých snů je jeden z hlavních problémů. I když snů... Parametry "klasického" snu splňuje částečně pouze povídka Crows, jinak je to taková všechuť snů ve smyslu přání (zde v podobě naivních humanistických tezí na úrovni missáckého "přeji si světový mír") a něčím co by se dalo s přihmouřeným okem označit za novodobé (samozřejmě humanistické) kaidany. Za opravdu výtečné bych označil z těch osmi příspěvků pouze trio The Blizzard (atmosféra!), Crows (správně snově hravé) a Mount Fuji in Red (jediný z příspěvků kde se Kurosawovy podařilo poselství sdělit úděrně i působivě a ne pouze školometsky). (14.08.2010)

Zvláštní. Viděl jsem tenhle film jako dospívající mladík, jako muž zralého věku, i nyní středního věku, a pořád mne dostane svou atmosférou, pořád v něm nacházím nové paralely, spojitosti s Kurosawovým životem i celkovou nechvalnou tragédií Japonska za 2. sv. války (jak jejich připojení se k Hitlerovi, tak posléze jaderné bomby), ale jsou zde i další vnitřní krajiny režiséra - láska ke krajinářství a Van Goghovi (pobavilo mě, kdo ho hraje), láska k přírodě. Jednoznačně nejlepší povídka čeká na závěr, nejen že vše shrne, ale dokáže i z pohřebního tématu vykouzlit důvody k veselí. Plus ta pohřební píseň - dodnes se její jásavosti nemůžu zbavit a zní mi v hlavě. (05.07.2019)