Ran

Ran mě trochu zklamal, ve srovnání s jeho staršími filmy - dvě a půl hodiny skoro čistého divadla s šesti hlavními herci do kterého najednou hodí neuvěřitelně epickou bitvu (resp dvě) jakou japonská kinematografie nikdy neviděla. Příběh je to nestárnoucí, ale tohle provedení je trochu nesourodé. 7/10 (11.11.2021)

Co diváka na Kurosawově zpracování shakespearovského Krále Leara zaujme na první pohled nejvíc, je užití barevného materiálu, které ještě podtrhuje ornamentálnost a estetičnost japonské kultury. Zasazení do prostředí feudálního Japonska je zajímavé například v barevném rozlišení tří synů, které jednak usnadňuje divákovu orientaci v ději, postavách a soupeřících stranách a jednak ozvláštňuje bojové scény, které díky tradici válečných praporů působí mnohem více estetizujícím dojmem než jejich evropské ekvivalenty. Prostředí také rozšiřuje některé motivace: šílenství Hidetoreky je v souvislosti s nemožností spáchat seppuku a zachránit si tak poslední zbytky cti ještě pochopitelnější, konfrontace s jeho starými hříchy zase rozvíjí myšlenky o jakýchsi božích mlýnech a relativizují kladnost starého vůdce. K lidství je film překvapivě skeptický, což se nejvíc projevuje v samotném závěru a promluvě o plačících bozích (ty mají zřejmě reflektovat také časté průstřihy na oblaka, které dokreslují náladu právě probíhajícího děje) a lidech, kteří si myslí, že jim zabíjení přinese štěstí. Nejvíce působivá je však poslední scéna, kdy slepému flétnistovi spadne do propasti náboženská malba, bohové opustí krajinu a Kurosawa pro mě snad poprvé neprojeví v závěru filmu ani záblesk naděje. (13.06.2011)

Výborná kamera, výprava, kostýmy, strhující bitevní sekvence, inspirace Shakespearovým Králem Learem.. ale jinak? Já holt ty klasiky nějak neumím docenit. Zvlášť, když trvají předlouhých 160 minut a emočně jsou víceméně úplně prázdné. Vyhýbal jsem se jako čert kříži. Teď, když to mám za sebou, tak nevím, z jakého důvodu se radovat!! No, co si budeme vykládat, přemlouvat se u filmu k dalším desítkám minut je docela průšvih.. (03.06.2012)

No už jsem párkrát viděl Kurosawu v lepší formě. Abych byl přesný tak vlastně vždy. Ran kromě toho, že je opět technicky a výpravně bravůrně zvládnutý, na mě nenechal žádnou výraznější stopu. Všechno ostatní, pro co Akiru mám rád mi u Ran chybí. A nejvíce asi atmosféra, která mě vždy dokáže dostat naprosto kompletně do snímku. U Ran jsem byl však jen čistým pozorovatelem a Japonský Král Lear mě prostě zase tak moc nechytnul. Teda v porovnání s ostatním Kurosawou samozřejmě. Men prefer sorrow over joy... suffering over peace! (29.08.2010)

První setkání s Kurosawou. Ano, něco takového jsem čekal. Výpravné, pomalé, dobře zahrané. Kurosawa je podobně jako třeba Leone mistr obrazové kompozice. Ovšem to, co tady psal např. Tsunami X a Kaka...na tom něco je. Tragický příběh, postavy hodně mluví ( až umělecky ), ale je to trochu strnulé, příliš konzervativní. Žádné spontánní výlevy emocí, všechno to je jakoby připravené, naplánované. Ale pár silných emocionálních scén tu je ( Hidetora trhá květiny, Hidetora chce do hrobu ). Kostýmy, masky a herectví "velkého pána" Hidetory se mi především ve druhé polovině ohromně líbilo. Jeho šílenství bylo velmi působivé. A taky ta hudba... (11.04.2005)