Ran

Akiru Kurosawu mám rád najmä z jedného dôvodu - pre jeho dômyselnú réžiu, prácu s hercom a precízne jemné rozprávanie veľkých príbehov, v ktorých sú postavy len figúrkami na šachovnici osudu. Shakespearov Kráľ Lear (ako ostatne aj ďalšie diela tohoto veľkého dramatika) je látkou ako stvorenou pre Kurosawove charakteristické pozvoľné rozvíjanie deja, okázalé herecké výstupy, kvetnaté dialógy a v neposlednej rade pompéznu výpravu. Kamera snímajúca nádherné horské panorámy, komorné palácové priestory aj bojovú vravu (už som takmer zabudol, aký masaker vie Akira rozpútať na bojisku - a že v tomto prípade červenou skutočne nešetril) je skvelá, a je vidieť cit pre výstavbu scény. Práve preto je veľká škoda, že, nech je drvivá väčšina filmu akokoľvek technicky vyladená a na úrovni, niektoré zábery sú neprehľadné, zle kompozične usporiadané alebo len réžijne nevyrovnané oproti zbytku; našťastie je takých pomerne málo. Vyzdvihnúť naopak treba ako vždy vynikajúci hudobný sprievod Tóru Takemicu a, čo už je samozrejmosťou, famózny výkon Tacuja Nakadaia, excelujúceho ako v polohe neľútostného tyrana a krutovládcu, zaslepeného vlastnou tvrdohlavosťou, tak aj bláznivého pomäteného starca, odsúdeného k pozorovaniu zániku vlastnej krajiny a rodu, prenasledovaného svojimi činmi a démonmi minulosti. No a opomenúť nemôžem ani nemenej skvelú Mieko Haradu v roli pani Kaede, ktorej jediným cieľom je zničiť všetko, čo Hidetora vybudoval, a jeho synov nechať trpieť a umierať za jeho chyby. Nebyť pár malých pošmyknutí, bola by to dokonalosť sama. 85% (20.04.2014)

Můj pátý Kurosawův film, který je svým vzezřením dost podobný jeho předchozím snímkům a jasně tak zapadá do režisérovy poetiky. Líbil se mi více než Tělesná stráž a Žít, které jsem viděla nedávno. Převedení Shakespeara do japonských reálií už u Kurosawy jednou fungovalo, tahle variace na Krále Leara opět funguje a nezdá se, že se jedná o západní motiv. My jej známe i z českých pověstí anebo pohádek a nelze se nezeptat, zdali se nakonec nejedná o tak univerzální téma, jež funguje napříč civilizacemi. Přidání šaška, postavy pro Japonsko naprosto nezvyklé, bylo zajímavým tahem. Výtky mám ke stopáži a nepřehlednosti filmu. No a jak už to tak bývá, opět jsme se s Kurosawou spíše minuli, než aby mě dostal na kolena. Později mu dám další šanci a uvidím, zatím mě nejvíce baví Rašomon. (07.04.2012)

Asijská kultura mi obvykle moc nesedí. Ale i když to vypadalo, že i tady pro mě bude ta (byť minimalní stylizace) problém, nakonec se to díky univerzálním tématům ze Shakespearova dramatu  jako souboj dobra a zla, prozření a cesta k pokání  dalo bez problémů vydržet a i ňouma a snílek se snad trochu chytl na intelektuálno. Kurosawa překládá  epickou i komorní tragédii. Nejsilnější momenty jsou, když se otec postupně dostává do šílenství a začíná se omlouvat. Paradoxní je vývoj vztahu mezi ním a šaškem, kdy je ten první pro toho druhého zprvu blázen, ale jen do určité doby, než se vše obrátí. A na konci toho všeho zbyde možná jenom jeden slepý chudák se svou píšťálou...Viděno v kině. Jako néééé, že bych si to plánoval pustit se slzou v oku znovu, ale  musím poděkovat Filmovému klubu za tip. (26.10.2023)

Tak si říkám, jestli náhodou Kurosawa nemá ruské předky - z Ran ta široká duše úplně sálá. Tenhle král Lear v samurajském hávu je opravdu zvláštní odvar - z jedné strany jsou to audiovizuální hody s mnoha silnými momenty, na druhou stranu je to z velké části vyumělkované jako čínská opera. Nejde ani tak o to, že by herci nepředváděli uvěřitelné výkony - naopak, byli bez výjimky skvělí (nadchla mě hlavně paní Kaede, která všechny s přehledem přehrávala). Spíš mě chvílemi štvala ta plánovitost, díky které to nepůsobilo tak reálně, jak by mohlo. Místy jsem měla dojem, že se Kurosawa snaží převést na plátno velkolepé divadlo, a ne skutečný příběh. Přes dílčí výhrady je to ale skvělé, i když Sedm samurajů je pro mě pořád jednička. (03.03.2010)

No už jsem párkrát viděl Kurosawu v lepší formě. Abych byl přesný tak vlastně vždy. Ran kromě toho, že je opět technicky a výpravně bravůrně zvládnutý, na mě nenechal žádnou výraznější stopu. Všechno ostatní, pro co Akiru mám rád mi u Ran chybí. A nejvíce asi atmosféra, která mě vždy dokáže dostat naprosto kompletně do snímku. U Ran jsem byl však jen čistým pozorovatelem a Japonský Král Lear mě prostě zase tak moc nechytnul. Teda v porovnání s ostatním Kurosawou samozřejmě. Men prefer sorrow over joy... suffering over peace! (29.08.2010)