Krvavý trůn
Kumonosu-jô
Throne of Blood
Réžia:
Akira KurosawaKamera:
Asakazu NakaiHudba:
Masaru SatóHrajú:
Toširó Mifune, Isuzu Jamada, Takaši Šimura, Akira Kubo, Hiroši Tačikawa, Minoru Čiaki, Takamaru Sasaki, Čieko Naniwa, Seidži Mijaguči, Isao Kimura (viac)Obsahy(2)
Režisér Akira Kurosawa, veľký milovník i znalec diela Williama Shakespeara, vo svojej filmografii viackrát adaptoval hry alžbetínskeho dramatika a ich dej presunul do historických reálií stredovekého Japonska. Podobne aj archetypálny príbeh o zhubnej túžbe po moci, svedomí, zrade a treste sa odohráva v časoch mocenských bojov medzi japonskými generálmi. Páni Taketori Wašizu a Yošiaki Miki sú pozvaní na hrad svojho pána, ktorý sa im chce odvďačiť za udatnosť v boji zo zradným generálom. Cestou na hrad páni Wašizu a Miki zablúdia v Pavučinovom lese. Tu stretnú starenku, ktorá obom predpovie skvelú budúcnosť a rýchly vojenský postup. Jej veštba sa okamžite naplní. Wašizuovu ženu však manželove úspechy neuspokojujú a svojou túžbou po moci otrávi i jeho srdce. Aby získal ešte väčšiu moc, zradí Wašizu svojho pána i Mikiho. Netuší však, že čoskoro sa proti nemu postaví nepriateľ silnejší ako meč. Namiesto šťastia na neho čakajú len útrapy svedomia. (STV)
(viac)Recenzie (138)
Jedna ze středověkých Kurosawových balad. Pro někoho, tedy asi pro většinu normálních diváků těžko stravitelné. Děj je sice dobře vymyšlený, ale trochu moc brzo je všem jasné jak to dopadne. Kurosawovi klasické protahované záběry jsou krásné a na jeho filmy se nemůžete dívat stejnýma očima jako na Spider-mana. Tohle je skutečně umění. Ale k filmu: Film o závisti, hamižnosti a zlobě, ale také o hlouposti a následném trestu. Kurosawa si vychutnává každou scénu a herci jako by vykonávali jeho myšlenky zcela samozřejmě. Pokud překonáte pomalý začátek děj vás nemůže nevtáhnout. Vyhrocený konec jen podtrhuje emoční zážitek z filmu. Skvělé! ()
Tuhle Kurosawovu noční můru mám možná vůbec nejradši. Neskutečně tíživá, vpravdě macbethovská atmosféra, démonický Mifune, mistrná práce s dynamikou, kamerou i hudebními vstupy a nezapomenutelné scény: Mifune probodaný tucty šípů, jeho manželka snažící se smýt z rukou domnělou krev, ale hlavně: lesní duch. Přízrak z nejpřízračnějších, jeho šepot i smích vyvolávají mrazení v zádech, jeho vzhled dává na frak armádám pozdějších filmových zjevení a příšer ať už trikových nebo skutečných. Na tenhle snímek stojí za to kouknout už jen kvůli němu. ()
Stará, marná vesta co si nehodlám nasadit. 5/10 ()
Mena postáv ma poplietli a trochu aj iný dej, resp. jeho vyrozprávanie oproti Macbethovi, ktrorého poznám. Pojaponštenie Shakespearovej tragédie mi úplne nesadlo, sadol mi však Mifune, pán herec. ()
Další perla japonské kinematografie. Každý Kurosawův film je jedinečný a až téměř dokonalý. Temné, akční a zároveň poeticky krásné. Úžasná "pohádka" na motivy Shakespeara si mě doopravdy získala. Nemám co dodat. Skvělé! ()
MacBeth je sice klasika vsetkych klasik, ale mne to nejak od Kurosawu nesadlo. Ked viete o com MacBeth je, film je v podstate nuda. No a ta Washizu-ova zena - ďes ! :) ()
SPOILERovitý komentář: Nemám v oblibě v komentářích převypravovat děj, ale teď to pár větami udělám, abych ukázal nezáživnost celého příběhu. Na začátku dva velitelé potkají zlého ducha a ten jim poví věštbu. Pak jedou v mlze. Což je znázorněno scénami o stejném schematu. Oba jezdci vyjedou z mlhy před kameru, tam se zamotaj a zmizí v mlze. Už po třetí stejné scéně mi došlo, že Kurosawa chce znázornit, že oba bloudí. Ale ne. Režisér podobnou scénu ještě zařadí 7krát za sebou, aby to došlo i tomu největšímu kreténovi. Následně ještě oba jezdci zdůrazní: "No konečně jsme se vymotali z lesa.". To je tak plus mínus první půl hodina filmu. Zbytek je vlastně o tom, že se věštba vyplní. Jakým způsobem se vyplní, to je asi to podstatné podobných filmů. No pokus o nějakou nápaditost děje tu je, ale mě to teda moc neuchvátilo. Taky díky tomu, že je film protkán typickými Kurosawovými zdlouhavými zapomenutelnými scénami. Doufám, že zas dlouho nebudu mít tu čest zhlédnout jakýkoliv nadhodnocený Kurosawův snímek. ()
Kostýmy, kulisy, kompars atd... to všechno je výborné, ale ten příběh mi nějak nesedl - jinými slovy nudil. Problém asi bude v tom, že jsem před Kumonosu jō viděl Shichinin no samurai a ten je kvalitou a hlavně strhující výpravou úplně někde jinde. ()
Trochu mě nudilo to věčné Mifuneho vyřvávání a až na jeho manželku tam nebylo zas tak moc věcí, které by mně zaujaly. Ale úplně špatný to nebylo. ()
Po nějaké době jsem se vrátil k tomuto filmu a ještě že jsem tak učinil, neboť na podruhé jsem si vychutnával každý moment. Kurosawovo zpravování Macbetha je jedno z nejlepší možná i to nejlepší vůbec (co se týče filmů). Kurosawa skvěle prezentuje témata zrady, touhy po moci či manipulace s člověk. Velmi se mi líbí vývoj Mifuneho postavy a postupné šílenství, které se v něm projevuje, taky jsem si užíval zamračený výraz Tošira Mifuneho a jeho herectví celkově, ten chlap nikdy nezklame. Záběry jsou úžasné, jsou tu skvělé kulisy a kostými a dohromady to tvoří krásnou vizuální podívanou. ()
Po filmu Nebe a Peklo , jsem asi nezvolil ten správný titul od tohoto reřiséra a to jak žánrově tak chronologicky , tudíž jsem si to moc neužil. Musím však uznat , že herní předloha se s východní kultůrou nijak nepere a vše pěkně zapadlo , ba dokonce jsem teď tak naočkován , že až někdy budu tázán ohledně znalostí her p.Shakespeara , budu citovat právě Kurosawův snímek , takže jsem si přeci jen něco odnesl. ()
Výborný obraz, obzvlášť Pavučinový les se povedl, Toširo Mifune předvedl výborný herecký výkon, představitelka Andžu hrála snad jen v závěrečné scénězešílení a mytí rukou, film mohl mít svižnější tempo. ()
Nehostinné místo Pavučinového lesa, kde lze jen těžko rozpoznat pravou cestu vedoucí k jedinému obyvatelnému a obývanému místu zároveň, Pavučinovému hradu, nás hned na úvod navodí na notu, která nás bude provázet celým filmem. Temnota jak vystřižená z hlubokého depresivního snu, depresivní nálady, či z pouhého strachu z neznámého místa nás ihned nerozdrtí snad díky nebojácnosti hlavních hrdinů. Vše, co se odvíjí následně, nijak neodlehčuje temnou atmosféru a divákovi umožňuje nahlédnout do nitra každého, koho alespoň někdy sváděla krvavá volba... zlý duch - osud, manželka kující intriky, dávné přátelství a pokora vs. s touhou po moci přicházející nepřátelství a nenávist... To vše v na motivy Shakespearova Macbetha inspirovaném Kurosawově Krvavém trůnu. Divák nemusí mít starost, že by se jednalo o nějaké nepovedené Macbethovo zpracování... Vřele doporučuj nejen příznivcům Kurosawy, kteří film ještě neviděli, ale i doslovným fanouškům dobrého fantasy s psychologickými a apokalyptickými náměty. ()
Spáchala by hlavní postava tolik zlého, kdyby mu zlý duch neřekl, že je udělá? ()
Musím sa priznať, že keď som bol na Macbethovi v divadle tak som ho z väčšej časti prespal, ale Kurosawa s Mifunem ma hore udržať zvládli. Kto vie možno je to tým prostredím samurajov, možno tou čierno bielou, alebo to bolo jednoducho veľmô dobrô natočenô. Niečo okolo 8, aj keď našli by si sa miesta za menej, takže 7,5. ()
Kdyby to mělo tak 3 a půl hodiny, byl by zážitek možná ještě silnější. ()
Jako bych četl Macbetha v překlada Erika Adolfa Saudka. Tatáž strach probouzející mlhovitá atmosféra... ()
„Cesta pekla vždy vedie do záhuby.“ Scenár je vynikajúco prepracovaná vec, nad ktorou sa treba pozastaviť. V knižných adaptáciach je to ako všetko cez kopírovací papier- lokácie, mená, postavy, vzhľad postáv. Spracovanie, a čo tak aj keď mám knižnú predlohu... no divadelnú hru, tak si napísať podľa seba, miesto Škótska - Japonsko. Scéna v Pavučinovom lese, okolo starého ducha je geniálna a zároveň mrazivá, a k tomu tá pieseň ("Men’s lives are as meaningless As the lives of insects The terrible folly Of such suffering A man lives but As briefly as a flower" ) „Ľudský život je ako vlákno.“ Filmový priestor a filmové scenérie sú úžasné, strih sa upokojil, každý jeden záber dýcha. Niekedy je to o dlhých dialógoch, a nie samotné ticho, čo je veľmi veľmi dobré kontrastné médium. Namiesto Mackbetha, Wašizu. Aby to nebolo všetko o tom, že Rašomón je medzníkom a všetky filmy sa budú len a len porovnávať, tak Krvavý trón má prepracovanú réžiu, ktorá je vyspelá a s dávkou veľkého citu. Celým filmom sa tiahne hutná, temná a drvivá atmosféra, ktorá od polovice dotiahne až do takého extrému, že je to temnota temnôt. Toširó Mifune vo svojej živelnej forme, jeho herecké bláznovstvo (poklona) mi pripomína herecké majstrovstvo Anthonyho Hopkinsa vo Mĺčaní Jahniat. Wasaži prepadol bláznovstvu, Mifune stvárnil za všetky drobné, a je hriech, že nedostal prestížne ocenenia za takýto výkon (aké by to bolo, keby nedostala jeho postava koniec koncov na zobák). Isuzu Yamada, predstaviteľka, Asaji Washizu mi prišla dosť nesympatická a herecky, až mi šiel z nej strach, namiesto nej by som obsadil Mačiko Kjó, je to len vec názoru, a so sklonenou hlavou, vkladám dôveru Pánu Kurosawovi, že vedel, čo robí. Musím pochváliť Kurosawu, odviedol dobrú prácu pri výbere úlohu. Kamera oproti Siedmim Samurajom je omnoho viac dynamickejšia, zábery v rýchlosti cez stromy, ktoré zaviedol v Rašomóne, nabrali o úroveň viac a sa vymakali o niečo lepšie. Hercami to nie je tak nabité, ako Rašomón, alebo Sedem Samurajov. Od polovice záleží od chuti, ak ste zvyknutý, že jeden herec bol prioritou celého filmu, pozor Kurosawa, by nikdy nespadol do takéhoto klišé. Soundtrack je zabitý, už mužské zbory na začiatku evokujú, že to bude vynikajúca jazda. skutočne vynikajúca ukážka poctivej filmovej hudby (Masaru Sató). Temné bláznovstvo, kde to všetko vrie až od podlahy a na konci diabolská apokalypsa. Stopáž je vynikajúca, ani nie dlhé, a ani nie krátke, presne ako má byť. Rozumná. Takto si predstavuje knižnú adaptáciu. Film, kde jeho filmové posolstvo bude mať stále, čo povedať, ten kto prahne po krvi, ju bude mať na rukách. Veľmi dobrý film s fantastickým koncom, k tomu temný, náročný a tragický, ako samotný Mackbeth. Kurosawa sa pohol vo svojej tvorbe. To, čo predvádzal Kurosawa od 1950 - 1965 filmárskemu svetu bolo niečo neskutočné. Taketori Wašizu, Ivan IV Hrozný, Mackbeth, všetkých spájalo jedno- bláznovstvo. Je to ťažký film a nie pre každého, temné, depresívne, to neznamená, že by ho človek ho mal podceňovať. |羅生門/ Rashōmon| - |生きる/Ikiru| - |七人の侍/Shichinin no samurai| | - |生きものの記録/Ikimono no kiroku| - | 蜘蛛巣城/Kumonosu-jô| - | 隠し砦の三悪人/ Kakushi-toride no san-akunin| - |悪い奴ほどよく眠る/ Warui yatsu hodo yoku nemuru| - |用心棒/Yōjinbō| - | 赤ひげ/Akahige| - |どですかでん/ Dó desu ka den| - sú filmy, ktoré by nemali minúť každého fanúšika filmu. Zostal som v nemom ohúrení a veľmi rád sa vrátim k tomuto filmu. Tak na to 1000. hodnotenie. /90 %/ () (menej) (viac)
Shakespearovská verze v pojetí Kurosawy je klasická až dost ; nenechejme se zmást reáliemi a stylem oblékání. Paní Washizu je skutku odporná, Washiziu sám samozahubitel a rozpolcená oběť své vlastní ženy. Dílo celé, prošpikováno mlhou, je emocionálně výživné a ponuré; a Jakubovská reminiscence osudové duchařiny takťka depresivní. Nepouštějte si film po těžkém dni jako nějaké dietní jídlo: Buď se Vám zhorší nálada nebo film prospíte. ()
I samotný velký Kurosawa se nechal inspirovat Shakespearovou hrou MacBeth, akorát jí přesunul ze středověkého Skotska do feudálního Japonska. Lord Tzuzuki, vládnoucí Hradu v Pavučinovém lese, právě čelí povstání. Povstalci obsazují jednu pevnost za druhou. Na jejich porážku jsou vysláni dva samurajští velitelé, generálové Miki a Washizu. Povede se jim porazit povstalce a vracejí se lesem domů. Tam slyší hlasy "Zlého ducha", a začnou jej pronásledovat. Jedná se o starou čarodějnici. Ta jim předpoví jejich budoucnost - Washizu bude jmenován Pánem Severní posádky a Miki se stane pánem první pevnosti. Dále jim prozradí, že Washizu se nakonec stane pánem Hradu v Pavučinovém lese, ale nakonec se pánem stane Mikiho syn. Oba jsou z toho značně nesví a po cestě na hrad se tomu vysmívají. Smích je však přejde v okamžiku, kdy je Lord odmění za jejich zásluhy a dá jim přesně to, co duch předpověděl. Doma o tom hovoří Washizu se svou ženou Asaji, která jím začne manipulovat, zpochybňuje Mikiho přátelství, a nabádá jej, aby zavraždil Tzuzukiho a poté se proroctví naplní. Dokonce vymyslí plán. Asaji podá saké s uspávací drogou Tzuzukiho strážím, díky čemuž usnou, a Washizu vstoupí do Tzuzukiho ložnice a zavraždí jej ve spánku. Poté se šokovaný vrací za svou ženou, která popadne jeho krvavé kopí a vloží jej do rukou jednoho ze spících strážců a vykřikne, že do hradu vstoupil vetřelec. Washizu zabije strážného dříve, než bude moci začít obhajovat svou nevinnost. Tzuzukiho podezíravý syn Kunimaru a jeden z Tzuzukiho poradců podezřívají Washizu ze zrady a snaží se varovat Mikiho. Ten tomu však odmítá věřit. Washizu si pod vlivem své ženy není jistý Mikiho oddaností, ale přesto si vybere Mikiho syna jako svého dědice - on s Asaji dítě nemají. Washizu chce oznámit své rozhodnutí Mikimu na velké hostině. Předtím mu však Asaji sdělí, že je těhotná, a to jej zanechá rozpačitého - teď musí být Miki a jeho syn odstraněni. Během hostiny je však Washizu značně rozrušený - Miki a jeho syn se neukázali. A tak pije hodně saké a ztrácí sebekontrolu. Náhle se objeví Mikiho duch, a tak po něm Washizu vyjede a začne sekat mečem do prázdného prostoru. Přitom odhalí, co udělal svému příteli Mikimu - zvolá, že je ochoten jej zabít podruhé. Asaji se ho snaží krýt a říká hostům, že manžel je jen opilý, a ukončí hostinu. Dorazí jeden z Washizuových mužů, který přináší balík s Mikiho uříznutou hlavou a říká, že Mikiho syn utekl. Washizu Mikiho vraha následně probodne mečem. Později se začnou Washizuovi muži bát svého pána a mají o něm pochybnosti. Navíc kolují zvěsti, že Mikiho syn Yoshiteru, Kunimaru a Noriyasu spojili síly s někdejším rivalem a povstalcem Inuiem. Washizu se dozví, že jeho manželka porodila mrtvého syna. Chce znát výsledek bitvy se svými nepřáteli, a tak se vrací do lesa za Zlým duchem. Duch mu prozradí, že nebude poražen v bitvě, dokud "stromy z Pavučinového lesa nepovstanou proti hradu". Washizu si je jistý, že tohle není možné a věří ve své vítězství. Dokonce i jeho muži tomu věří. Další den probudí Washizua křik služebnictva jeho ženy Asaji. Najde jí v její komnatě v polokatatonickém stavu, jak se snaží umýt z rukou krvavou skvrnu. Washizu pak slyší z venku bojový hluk. Vychází ven zjistit, co se děje. Jeho panikařící voják mu sdělí, že se "stromy Pavučinového lesa zvedly, aby na ně zaútočily". Washizovi už začíná totálně hrabat, řve na všechny okolo a snaží se poroučet svým vojákům, ti jej však ignorují a místo toho na něj začnou pálit šípy. Washizu tvrdí, že zabít pána je zločin, ale jeho muži mu připomenou, že on udělal to samé (a jeho pán vlastně taky). Na závěr vidíme, že proroctví Zlého ducha se naplnilo - vojáci útočili z lesa a schovávali se za stromy jako štíty. Nebylo to špatné, Mifune tentokrát zahrál záporáka, kterého však zkazila především jeho žena (klasika) a podle mě se tato adaptace MacBetha celkem pocedla. () (menej) (viac)