Daždivý deň v New Yorku

Za mě asi nejlepší Allenovka od půlnoci v paříži... Příběh je to jasnej, jednoduchej, vtěsnanej do jednoho dne a z toho pramení jistá síla, protože zde není moc prostor pro intelektuální dějové spletence/konstrukty a zároveň divák tak nějak lépe příjmá, že to není nabušené "akcí"... Od Allena jsem nic víc nečekal, takže jsem spokojenej.. (14.10.2019)

Z úcty ke starému mistrovi se leccos odpustí, já vím, ale tady mi připadne, že nedělní inscenace na ČT1 mají promyšlenější dramaturgii než toto. Postavy jsou stereotypy odtržené od reality, situace postrádají nějakou základní vnitřní logiku, tématicky je to zmatené, a jen čas od času někdo řekne, že prší. Já se omlouvám, ale přijde mi, že to Woody nabouchal za měsíc a nikdo neměl odvahu se ho ptát, proč tahle postava jedna tak jak jedná, proč je tam tenhle monolog, nebo proč se tam objevuje takhle postava, když nic neudělá a ve zbytku filmu ji už nevidíme. (06.03.2020)

Od prvého tónu úvodnej piesne, vlastne už od tvaru písmen v úvodných titulkách je úplne typické, že ide o Woodyho Allena. Opäť sa zaujímavým spôsobom ponoril do filmového a umeleckého sveta a mám pocit, že nám nielen nenápadne odhalil rôzne pozadia, ako to medzi "umelcami" funguje, ale vsunul do toho aj svoje vlastné skúsenosti. Postava Gatsbyho by kľudne mohla Allenovym cameom, tá chôdza, oblečenie, to všetko mne pripomínalo akoby Woodyho na vysokej škole. Páči sa mi, že herci v tomto filme dostali takmer rovnomerný priestor, každý sa mal šancu ukázať. A všetci boli obsadené správne, dokonca aj taká Kelly Rohrbach si zahrala prostitútku, veď čo iné okrem Baywatchu by tak mohla hrať. Bola to ďalšia vzťahová romanca, ktorá sa ale od Woddyho Allena nikdy neošúcha, a som rád, že ho fašistky z MeToo ešte z filmu nevytlačili. (07.01.2020)

Šli jsme na to s mým nejstarším (27) a bylo mi úplně líto, že se nemůžu aspoň chvíli koukat jeho očima, nezatíženýma vzpomínáním na Manhattan a vůbec na doby, kdy ještě Woody svoje repliky chrlil sám a nemuseli s nimi zápasit (jakkoli se ctí) o dvě generace mladší herci s už docela jiným herectvím; očima, které se právě pro tyto obrázky New Yorku – pro mě prostě jen hezké, snad až příliš pastelové, neobjevné – dokázaly nadchnout až k „poprvé v životě jsem si říkal, že by tam stálo za to zajet“. Dokázat tak nemyslet na to, kolikátou variaci na Bílého šejka prožívá Ashleigh, umět si nevšímat rutinně, skoro by se chtělo říct odfláknutě rozzáběrovaných dialogových pasáží, neskouzávat v myšlenkách k ročnímu odkladu premiéry a honorářům darovaným na charitu a k tomu, jak je to děsivé, když se takhle najednou udělá tolika lidem davově jasno, bez soudu a bez důkazů, v něčem, co se mohlo a nemuselo stát před čtvrt stoletím. — Ale přes všechny tyhle rozptylující elementy se mi ke konci srdéčko po allenovsku romanticky roztetelilo – a mnohem víc mému mladšímu společníkovi, kterému zatím žádný Woody takhle nesedl – čili jestli on to nakonec potvora nenatočil líp, než mi připadá, jenom už víc pro tyhle děcka než pro nás ufrfňané staříky. ***1/2 a nevylučuju, že časem ta půlhvězdička přibude. (20.10.2019)

Po hysterickém a příliš teatrálním Kole zázraků přichází stabilní a civilnější Deštivý den v New Yorku, který zaujme hlavně svým old-school nádechem, sympaticky napsanými postavami a svižným scénářem. Na jedné straně je vážný intelektuál Gatsby, který lpí na časech dávno minulých. Na druhé straně je lehce potrhlá a uškytaná Ashleigh, holka z Arizony, která je z New Yorku úplně paf. Oba nezávisle na sobě zažijí v deštivé metropoli nejedno překvapení, které může nepsat jen sám život - či sám mistr dialogů Allen, který i ve více než osmdesáti letech dokazuje, že je stále v ráži a umí diváka nenásilně pobavit (30.12.2019)