Červenofúz

Tak za prvé, mám rád Kurosawovy filmy a mám rád i Toshira Mifuneho... Jenže koukat na tohle tříhodinové dílko poté, co jsem v předchozích dvou týdnech díky ČT2 zhlédl Yojimba a Sanjura, bylo vážně utrpení. Režisér tu recykluje koncept u něho již několikrát viděný, jen v jiném hávu tentokrát podaný. Opět tu máme Toshifa Mifuneho v roli nepřístupného mrzouta, jenž je ale v jádru samozřejmě dobrý člověk s geniální bystrou hlavou. Také se tu znovu setkáváme s jakýmsi žákem/následovníkem (v minulých filmech zastoupený partičkou natvrdlých jedinců, zde máme pro pořádek jedince jen jednoho), kterému by měl Mifune v průběhu filmu promlouvat do duše a udělat z něho lepšího člověka. To by nebylo všechno tak zlé, přece jen Mifune je prvotřídní herec a už několikrát dokázal, že dokáže utáhnout i slabší režisérovy filmy. Bohužel ale právě v režisérovi resp. jeho scénáři je pro mě největší kámen úrazu. Film je neskutečně předvídatelný a všechny charaktery průhledně čitelné a uřvané (to se ale dá pochopit, když uvážíme, že je souží tak těžké nemoci, chudoba a vláda navíc nemocnici tvrdě uzavřela kohoutky, z nichž tekly dotace). Prakticky nikdo mě tu nijak zvlášť neupoutal kromě Rudovouse, jenž je ale, jak jsem již zmínil, jen další z kopií předešlých Mifuneho gerojů (ano, a i přes to, že je tentokrát povoláním doktor, tak i zde se setkáme s menší bitkou! zřejmě aby si přišli na své i fanoušci Kurosawových samurajských filmů). Žák je tu vlastně jen za blbce, na kterém si Rudovous pěstuje svoje ego, a ukazuje mu "svůj" správný svět. Studentova osobnost se zlepšuje po každém dokončeném případu, takže už cca. od půlky filmu vlastně víme, jak to s ním a ostatními dopadne. Uff. (25.12.2008)

S Kurosawovými snímky mám tak trochu problém, jednoznačně je považuji za nadprůměrné, ale nikdy mě nedokáží oslovit tak, jak bych očekával a to je i případ Rudovouse, který i přes pekelnou stopáž povětšinu času nenudí, ovšem divák se musí naladit na pomalý styl vyprávění a vykreslování lidských příběhů, které asi ne každému bude po chuti. (14.04.2008)

Už jsem delší dobu dobu neviděl žádný snímek z japonské produkce, a tak se mi trochu po Kurosawovi a hlavně Mifunem začalo stýskat, a proto jsem zvolil Rudovouse. I přes to, že to má tři hodiny, které se hlavně zezačátku trochu vlečou dávám nejvyšší hodnocení, protože se jedná o skvělý film. Může to znít trochu divně, ale na Kurosawovi mě vždycky hodně bavilo hlavně ztvárnění počasí. Je úžasný, jak krásně dokáže Kurosawa natočit sníh a déšť nebo jak krásně doplní interiérovou scénu zvuky foukajícího větru. Toshiro Mifune se představí v pro něj trochu netradiční roli, kterou ale zvládá zcela bravůrně. Namísto nejrůznějších typů samurajů si zahrál doktora Rudovouse, matku Terezu s rudým plnovousem, člověka tak charakterního, altruistického a nezištného, že to snad ani není možné, který ještě navíc svou dobročinnost maskuje za nepříjemné a drsné vystupování. Pomáhá všem pacientům i doktorům a to jak s jejich zdravotním stavem, tak i s jejich osobními problémy a když je potřeba tak zláme kosti i partičce pasáků. Zkrátka Sv. Rudovous :-)) (03.09.2009)

Priznám sa, že som nechcel dať najskôr plné hodnotenie, pretože sa mi nezdalo najlepším riešením rozťahovať tento film do troch hodín, no na konci som zistil, že som sa počas tohoto dlhého času vôbec nenudil aj keď išlo "len" o obyčajnú drámu. Rozmýšľal som teda, ako môže Kurosawa udržať divákovu pozornosť počas dlhých dialógov, monológov i tichých scén a prišiel som na to, že na jednej strane boli tieto dialógy výborne napísané a tiché scény dobre zahrané, no hlavne sa celý dej odohrával na jednom mieste, kde má divák možnosť spoznať osudy ľudí, ktorí sa tam nachádzajú a počas sledovania ich osobného príbehu vidieť, ako sa formuje ich charakter, chápať ich konanie a sympatizovať s nimi. Preto im celý film drží palce a do konca sleduje s očakávaním, čo sa s nimi stane. (22.12.2008)

Tři hodiny lidství, příběh proměny mladého nafoukaného lékaře v altruistu. Kurosawa je zde nezvykle něžný a citlivý, některé záběry kamery jsou nádherně poetické, jiné dráždivě kruté. Film sám je též plný protikladů, emočně vypjaté scény střídají poklidné zádumčivé okamžiky, zlobu láska a vše je laděno do pohádkově dobrého konce. Jen bych si dovolila rozporovat hlavní roli Mifuneho. (16.11.2020)