Jan Palach

50. výročí okupace, tak proč si to nepřipomenout nějakým filmem? Člověk si na jednu stranu asi řekne proč jestli tento film není zbytečnost, když se Palachovi a jeho odkazu věnovala už 5 let stará výborná televizní mini-série Hořící keř, Jan Palach má ale do Hořícího keře pořádně daleko a více než na politický aspekt věci se více věnuje Palachovi samotnému jako postavě. Režie se ujal Robert Sedláček a z počátku mi ten výběr smysl nedával. Viděl jsem od něj totiž pouze Dědictví 2 aneb Kurva se neříká a na tom filmu je smutné to, že nejlepším je na něm samotný název. Především jsem si ho ale pamatoval jako toho režiséra, který si přišel pro státní vyznamenání ve v mikině. A i přesto, že bylo od Miloše Zemana, pořád to bylo tak trochu skandální. U Palacha ale Sedláček dokazuje, že umí. Pořád je to dle mě režisér, který je perfektní v jednotlivých sekvencích ale to funguje o poznání lépe. To je asi největší slabost filmu samotného. Sedláček nabídne perfektní scény- Konfrontaci Palacha a varšavských vojsk, několik pár dialogových perfektních scén a především osudné zapálení Palacha je podáno excelentně. Jako celek ale zamrzí, že film je příliš rozlítaný. Příliš skáče v čase a občas se v něm těžko orientuje (někdy jsem nepobral jestli je pořád ten samý den nebo pár dní uteklo). Měl jsem taky taky problém v postavách: O hereckých výkonech budu mluvit za chvíli až se dostanu ke kladu snímkům, nejdřív bych ale rád projel negativa. A negativa jsou ty, že mi přijde, že si s nimi Sedláček nepohrál jak šlo a má od ní příliš daleký odstup. A to i u samotného Palacha. Jan Palach je důležitá osoba českých dějin a právem nebyl dodnes zapomenut a snad nikdy nebude. Z filmu jsem ale vůbec nepobral několik věcí:Jakožto velký sluníčkář nemá vůbec problém s topením štěnat, zápletka s milenkou jakoby tam vůbec nemusela být, Jeho vztah s matkou je podán hrozně podivným způsobem, že po filmu vůbec nemáme ponětí jaký vztah s matkou vůbec měl a to jsem ještě nezmínil to, že jeho vztah s přáteli ve filmu téměř není vysvětlen. Jediný co chce film podat je to, že byl Honzík Palach, citlivý chlapec toužící po spravedlnosti a světovém míru (scénka ve které si ho v hospodě objedná je geniální) A poslední problém který s Janem Palachem mám je ten, že je natočený hrozně poklidně, vůbec nevybočující z řady a zamrzí, že Sedláček prostě pomalu odvypráví příběh jednoho takového neobyčejného kluka a pak skončí. Je to škoda, když totiž srovnám s Hořícím keřem, pořád bych radši strávil ty 3 hodiny u něj. A teď ke kladům: Scénář Evy Kantůrkové je velice fajn a celkem účinné reflektuje skutečnost českou minulost. I přesto, že první půlka je především poklidný dobový výjev, druhá je o hodně lepší, prodaná perfektně a především posledních 15 minut nedá divákovi vydechnout. A především Viktor Zavadil jako Jan Palach a Zuzana Bydžovská jako jeho matka jsou castingové trefy, které do svých postav dávají všechno. U Bydžovské to zas tak nepřekvapí, je přece jenom už dlouho stálicí české scény, Zavadil je ale herecký objev roku a snad se o něm ještě uslyšíme. Sečteno podtrženo, Sedláček zvládl látku nepodělat ale ani jí z ní bohužel neudělal nový český klenot. Řemeslné zpracování sice vypadá jako dražší díl nějakého historického seriálu typu Vyprávěj či První Republika, péče a láska tvůrců to ale bohatě vynahrazuje společně s perfektními hereckými výkony. A i přesto, že to celé perfektně nefunguje, tu osudnou finální fázi Palachova života tvůrci prodat zvládli. Rozpolcený palec, za shlédnutí to asi stojí. (22.08.2018) (menej) (viac)

Je nebezpečné, když nám výjevy z dějin, a obzvlášť v jejich osobní a intimní rovině, ilustrují a pastelovými barvami kolorují prostřední umělci bez představivosti a s naprostou absencí citu pro ironii i zázračnou krásu života. Likviduje to v lidech odvahu, radost i touhu žít spolehlivěji než komunistické noviny. *** Zajímalo by mě, kdo si za čas ještě uvědomí, že ta pobledlá kombinace Mirka Dušína s trochu úchylným, samotářským, maminky poslušným, tajemně mlčenlivým až enigmatickým (čím méně to komplikujeme, tím snazší je napsat scénář) hochem topícím štěňátka, který co chvíli v životě náhodou naráží na zapalovače a obrázky ohně a pohybuje se neustále v prostředí, kde všichni od polské brigádnice ve Francii až po univerzitního pedela deklamují typizované a obsahově klíčové fráze jako vystřižené z Jiráskovy Filosofské historie a chodí prkenně a chovají se koženě, ať už mají po obrně nebo ne - že ta plakátová postavička mezi ostatními plakátovými postavičkami, která pronáší v absurdních momentech tak absurdní věty jako "Tak z mámy už je babička. To je dobře, těšila se na to. Zas bude mít okolo sebe malé děti, jak to má ráda." - že tahle postavička je od A po Z bezkrevný výtvor páně Sedláčka a nikoli živý, skutečný Palach tak, jak ho neznáme. *** Podle mě nám tímhle televizním dílkem Sedláček skutečnou představu Palacha a celé té doby nevratně zprznil vlastní banalitou a neschopností tak, jako kdyby Verneovky dali ilustrovat Bornovi. Když postavy provolávaly do skličujícího ticha věty jako "Tolik jsem vás zklamal, Jene?" nebo "Já nejsem mrzák! Já nejsem mrzák. Ty ses za mě normálně schoval, Honzo!", střídavě jsem protáčela panenky, skřípala zuby a nadávala Sedláčkovi do mamlasů, ale bylo mi hlavně smutno z toho, jak nám to voře. Klišé na klišé - tímhle se nelze inspirovat, ale hlavně je to tak načinčané, že to nepůjde vyhnat z hlavy. *** A to pomíjím, že Sedláček se ani neobtěžoval naznačit, že není a nikdy nebude úplně jasné, jak to vlastně bylo a jestli to celé Palach vymyslel jako sólo akci, nebo ne, a nějakou skupinu kolem sebe měl. Sedláček svým jednoznačným příběhem v podstatě celý tenhle osudový moment našich dějin a jeho dosavadní interpretace zfalšoval, okradl, a touhle svojí bezduchou vyděračskou bajkou přemazává národu paměť. Ještě nevím, jak to dokážu, abych až budu zase překračovat památník Jana Palacha, myslela skutečně na něho a dostala z hlavy tu unylou Sedláčkovu figuru. *** Dojem, že Sedláček je řemeslný trotl, který svým sotva prostředním intelektem fušuje do dosti složitých výkladů našich dějin, jako by v přírodě betonoval dálnice, jsem získala už z jeho minulých projektů, ale když ještě i zpětně znovu uvažuji třeba o Českém století nebo Bohémě, sílí ve mně pocit, že je našim dějinám, sebeuvědomění a možnosti inspirovat se v historii svým šovinistickým a trivializujícím přístupem vyloženě nebezpečný. V Českém století se spolčil s Kosatíkem a předkládá zpola vykonstruované interpretace klíčových okamžiků, plakátové příběhy, kde ženské byly dobré leda k tomu, aby své velké muže v těžkých chvílích pohladily po zádech a podaly jim kapesník nebo svačinu. V Bohémě opět vynechává řadu ženských postav a podává příběh barrandovských osobností z vypjaté válečné doby tak, že se nakonec všichni zaprodávají, bojí se pohlédnout si navzájem do očí a konec války a nástup komunismu nepřežije ani jediné přátelství. Sedláček musí mít mizerný osobní život, lze-li tak soudit na základě jeho představ o mezilidských vztazích, ať už rodinných, přátelských nebo intimních, jak je ve svých filmech prezentuje. Skutečně blbé ale je, že jeho omezené představy kradou velkodušnost a charisma postavám, které Sedláčka o mnoho řádů převyšovaly, a v očích diváků z nich dělá obyčejné, takové jaksi lidsky pochopitelné figurky. Netřeba dodávat, že lidem se to líbí a v sálech tleskají. *~ (24.09.2018) (menej) (viac)