Jan Palach

Nejvíc mě překvapuje (vlastně jediné, co mě překvapuje a co mě na tomhle filmu překvapovat může), jak bezpečně je natočený, jak málo vybočuje z představy, jak "má" vypadat film o Janu Palachovi. Sedláček si udělal celkem jméno na subverzivních výkladech českých dějin, zde postupuje dětskými krůčky (a v chodítku) tím jediným směrem, který je před ním vytyčený, a vypráví sošný dojímavý příběh o sošném dojímavém člověku tak dlouho, dokud ho neodvypráví. A pak je konec. Podařilo se mu to nepokazit, ale to je vše. (09.08.2018)

Civilnost Jana Palacha mě seděla lépe než pompéznost Baarové a Masaryka. Atmosféra doby zachycena bez patosu. Rozhodně plusem byl výběr hlavní role. Viktor Zavadil jako Jan Palach je za jedna. Na plný počet to není z jednoho důvodu. Film je součet epizod, které jsou skvělé (vše po 1968) a jiné zavádějící. Nevím, proč vědět, že se malý Palach ztratil v lese anebo byl na brigádě někde v Kazachstánu. (28.01.2019)

Zoufale přihlížel tomu, jak se společnost ubírala k rezignaci, jak se smiřovala se znepokojivou politickou situací. V lednu 1969 napsal své matce prostý vzkaz, vhodil do poštovní schránky dopisy, v horní části Václavského náměstí v Praze se načichal přineseného éteru, polil hořlavinou a škrtl sirkou. Tragický čin, který po následující dny, roky a nakonec i dekády nutil přemýšlet o stavu společnosti i hledání příčin. Živá pochodeň, kus historie. Výročím se nevyhneme, navíc rostoucí nechuť k představitelům země je pokaždé aktuální. Divák od začátku ví. Soustředí se tak na detaily, aby pochopili, proč se vysokoškolák ke svému činu odhodlal. Režisér Robert Sedláček vsadil na dobovost a absolutní přirozenost (bohužel je emočně prostý), nijak formálně neexperimentuje, chce, abychom mladíka vnímali jako stydlivého a naivního hrdinu, nikoliv coby nějaké fanatického blázna. Svá tajemství si přesto ponechal, tvůrci vychází ze vzpomínek, z toho, co se povídá, z toho, co se dochovalo. Přesto velká poklona před Viktorem Zavadilem v titulní roli, který emoce dokonale nese v očích. Silný je i jeho vztah s matkou, výtečně zahranou Zuzanou Bydžovskou, ač opakovaně poukazuje na její otevírání jeho pošty, přesto s tím vždy tak nějak počítá. Prostě k sobě mají hlubokou úctu. A my bychom měli mít úctu k lidem, kteří „něco“ udělali. (10.02.2019)

Nechybělo mnoho a byl jsem svědkem nejtvrdšího pádu na hubu v českém filmu posledních let (moji „oblíbenou“ Učitelku vnímám jako slovenskou), ale vyvrcholení dojem naštěstí zdárně vylepšilo. Ta mlčenlivá soustředěnost mi v předchozím dění chyběla – je rozdíl mezi tím sdělit záměr mlčky a cpát ho při každé příležitosti všem postavám do úst. Vracet se do našich nejexponovanějších dějinných epoch a odkrývat mýty pro mě osobně nedělá Honzu Palacha vynikajícím. Mám pocit, že zrovna s podobnými introspekcemi na tom není česká kinematografie úplně zle (Protektor, Fair Play, Ztraceni v Mnichově, Já, Olga Hepnarová…) a Sedláček jen toto směřování ozvláštňuje větším množstvím ironie, někdy záměrně nepatřičné. _____ Účelovou nečitelnost protagonisty kvituji, mělkost světa kolem něj již nikoli. Ačkoli jsou pod Sedláčkových triptychem České století/Bohéma/Jan Palach podepsáni jiní scenáristé, problémy se opakují. Dialogy mě naposledy takhle trápily v nějaké nedělní pohádce na ČT. Scénáři jsem přál dramaturga, který by seškrtal to kvantum nevyslovitelných šíleností a jakoby mimoděk zmíněných údajů sloužících k charakterizaci postav a vývoji vyprávění (vinu tentokrát možná nese také nezkušenost Jana Gogoly ml. s hranou tvorbou). Jsem přesvědčen, že opravdu dobří herci dokáží s těmito nástrahami pracovat, ale v podání některých zdejších mlaďochů a za asistence Jana Vondráčka jsem procházel sedmi bránami pekel. _____ Záporů vnímám o dost víc. Dějinné události Sedláček představuje ve vždy srozumitelné chronologii, linie týkající se konkrétních figur ale nechává roztříštěné a neujasněné (vztah Palacha s přítelkyní a slovenskou kamarádkou) nebo nedovede zdůraznit jejich vývoj v čase a explicitní záměr (profesor jako morální vzor, důsledky charakterové změny Smrkovského, bezmoc stávkujících). Zvolená epizodičnost vyprávění na mě působila velmi únavně, nerytmicky a nedokázala mi zprostředkovat závažnost situace a utužování poměrů, to mi film musel sdělit opět až dialogy. Vypíchl bych ještě inspiraci seriálem Vyprávěj – veškeré kostýmy jsou čisté, nové a „retro“, zvláště hlouček protestujících komparzistů na Václavském náměstí hraje pod tím věčným bílým světlem všemi barvami a účesy. Po střelbě pak utíká tak zmateně, že nemám pochyb o tom, že tyto scény režíroval hostující Biser A. Arichtev. (23.08.2018)