Jan Palach

Jan Palach je první vlaštovkou, neboť Masaryk, Milada, Lída Baarová ukázaly, že natočit kvalitní film o výrazných českých osobnostech, je v našich končinách obrovský problém. Asi jsem ani nečekal, že dostanu v některých momentech tak silný zážitek a pocítit vlastenectví. Film nijak konceptem nepřekvapí, přece jen plyne v zavedených kolejích a bez úkroku stranou. Herecké duo Bydžovská, Zavadil bylo trefa do černého a nedivil bych se, kdyby posbírali České lvy. Robert Sedláček vykreslil Jana Palacha jako obyčejného studenta, jeho vztahu s nejbližšími a poukázal na období okupace, které ho přiměly spáchat tento čin. Pro někoho blázen, pro mě hrdina, který se nebal poukázat na zlo, se kterým se většina národa hodlala smířit. Zážitek z filmu umocnilo i to, jak se jeho čin nabízí v kontextu dnešní doby a našich politických špiček.......8/10 (30.08.2018)

Jan Palach v sobě skýtá hutný námět, avšak svým zpracováním mi už tak silný a úderný nepřišel. Nejpůsobivější scény ve filmu byly pro mě osobně ty s příjezdem sovětských vojsk, zatímco sekvence týkající se života a smýšlení hlavní postavy mi přišly spíš průměrné - jedinou výjimku tvořily některé scény se Zuzanou Bydžovskou. Jelikož jsem věděl, kam to bude celé směřovat, tak jsem si od závěru sliboval možná trochu víc. Samozřejmě u toho člověk zamrazí, avšak moje očekávání byla poněkud jiná. (05.04.2020)

Film, který se pateticky vznešeně nesoustředí na vzpurnost Čechů během Pražského jara, ale akcentuje brzy přicházející rezignovanost a smíření s tím, že to „stejně nemohlo dopadnout dobře.“ Jenom tak se dá Palach pochopit. V pohádkách pro dnešní liberály jako je Hořící keř, které s pozdním antikomunismem oslavují tehdejší hrdiny, to nedává smysl. (15.09.2018)

Nechybělo mnoho a byl jsem svědkem nejtvrdšího pádu na hubu v českém filmu posledních let (moji „oblíbenou“ Učitelku vnímám jako slovenskou), ale vyvrcholení dojem naštěstí zdárně vylepšilo. Ta mlčenlivá soustředěnost mi v předchozím dění chyběla – je rozdíl mezi tím sdělit záměr mlčky a cpát ho při každé příležitosti všem postavám do úst. Vracet se do našich nejexponovanějších dějinných epoch a odkrývat mýty pro mě osobně nedělá Honzu Palacha vynikajícím. Mám pocit, že zrovna s podobnými introspekcemi na tom není česká kinematografie úplně zle (Protektor, Fair Play, Ztraceni v Mnichově, Já, Olga Hepnarová…) a Sedláček jen toto směřování ozvláštňuje větším množstvím ironie, někdy záměrně nepatřičné. _____ Účelovou nečitelnost protagonisty kvituji, mělkost světa kolem něj již nikoli. Ačkoli jsou pod Sedláčkových triptychem České století/Bohéma/Jan Palach podepsáni jiní scenáristé, problémy se opakují. Dialogy mě naposledy takhle trápily v nějaké nedělní pohádce na ČT. Scénáři jsem přál dramaturga, který by seškrtal to kvantum nevyslovitelných šíleností a jakoby mimoděk zmíněných údajů sloužících k charakterizaci postav a vývoji vyprávění (vinu tentokrát možná nese také nezkušenost Jana Gogoly ml. s hranou tvorbou). Jsem přesvědčen, že opravdu dobří herci dokáží s těmito nástrahami pracovat, ale v podání některých zdejších mlaďochů a za asistence Jana Vondráčka jsem procházel sedmi bránami pekel. _____ Záporů vnímám o dost víc. Dějinné události Sedláček představuje ve vždy srozumitelné chronologii, linie týkající se konkrétních figur ale nechává roztříštěné a neujasněné (vztah Palacha s přítelkyní a slovenskou kamarádkou) nebo nedovede zdůraznit jejich vývoj v čase a explicitní záměr (profesor jako morální vzor, důsledky charakterové změny Smrkovského, bezmoc stávkujících). Zvolená epizodičnost vyprávění na mě působila velmi únavně, nerytmicky a nedokázala mi zprostředkovat závažnost situace a utužování poměrů, to mi film musel sdělit opět až dialogy. Vypíchl bych ještě inspiraci seriálem Vyprávěj – veškeré kostýmy jsou čisté, nové a „retro“, zvláště hlouček protestujících komparzistů na Václavském náměstí hraje pod tím věčným bílým světlem všemi barvami a účesy. Po střelbě pak utíká tak zmateně, že nemám pochyb o tom, že tyto scény režíroval hostující Biser A. Arichtev. (23.08.2018)

Post-truth internetová doba je fakt na hovno obdobie pre život. Naša zlatá digitálna mládež dokáže mozgovo pobrať asi len memes, pokémonov a slovenský hip-hop. Tak sa úplne pokojne môže stať, že v ankete o najväčšieho Slováka dejín zvíťazí poloretardovaný velocipedista Sagan žijúci v Monaku, inteligencia je na výsmech a celkovo je to tu úžasné a krásne. Mnohé historické činy sa znevažujú, resp. sa o nich ani nevie. Tu si z komentárov rôznych mudrlantov môžeme prečítať, že v prípade Palacha sa oslavuje duševne chorý človek, čo si nevážil svoj vlastný život a ktorého čin bol úplne zbytočný. No, z pohľadu priemerného konzumného jedinca súčasnosti je asi naozaj ťažké pochopiť, že sú ľudia, pre ktorých ich vlastný život nepredstavuje tú najvyššiu hodnotu. Film samotný je vizuálne atraktívny, dobové reálie zvládnuté veľmi dobre, autori sa vyhli pátosu (pátos je niečo, čo dokáže zničiť veľa historických filmov). Celé to pôsobí mimoriadne civilne a sviežo. Záverečná scéna je mrazivá a v kombinácii so skvelou hudbou ostane divákovi ešte veľmi dlho v hlave. (13.01.2019)