Réžia:
Robert SedláčekScenár:
Eva KantůrkováKamera:
Jan ŠusterHudba:
Michal RatajHrajú:
Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Karel Jirák, Michal Balcar, Anna Stropnická, Gabriel Cohen (viac)Obsahy(1)
Jan Palach. Študent, ktorý sa v roku 1969 upálil na protest proti sovietskej invázii do Československa. Nekompromisný mladý muž, ktorý priniesol najväčšiu obeť v túžbe vyburcovať národ z okupačnej letargie. Meno, ktoré u nás pozná každý. Film rozpráva príbeh posledných mesiacov Palachovho života, ukazuje cestu, na ktorej sa z milujúceho syna, oddaného priateľa a citlivého študenta filozofie stala „pochodeň číslo 1“. (Cinemart SK)
(viac)Videá (2)
Recenzie (390)
Dvě výborné scény: příjezd tanků a závěrečné upálení, což ale není úplně režisérova zásluha, tyto situace strhávají tak trochu samy o sobě (jakkoli jsou zároveň dobře natočené). Mezitím paběrkování a dramaturgická beznaděj (postavy se nahodile objevují a mizí, scény jsou zkratkovité nebo rovnou nesmyslné). Výsledkem je bezkrevný a plytký film, což je vzhledem k tématu celkem brutální fail. Jinak řečeno: snímek o statečnosti a odvaze natočený zcela sterilně a neinvenčně. ()
...čtyři hvězdy, ale klidně i pět, pokud to bereme jako doporučení, jestli na film jít. (spoilery) Celou dobu to trochu drhne a střídavě zároveň projevuje znaky filmařské úrovně u nás málo běžné. Stoprocentní je asi jen kamera a výprava. Největším problémem je podle mě zobrazení Pražského jara, protože depresi po srpnu 68 jde podle mě zobrazit jen kontrastem k euforii před srpnem. Tady ale všichni přijímají proces demokratizace tak nějak samozřejmě, čtou si v novinách o probíhajících změnách jako by si četli aktuality ze sportu. Maminka pak Palachovi říká o invazi taky spíš jako by mluvila o počasí nebo o tom, co dneska uvaří k večeři. Zkrátka, ve tvářích herců velmi často nejsou adekvátní emoce. Nejdivnější je to asi na brigádě ve Francii, kdy pár týdnů po invazi je Palach úplně v klidu, jako by se vše odehrálo už před lety. To všechno má pak vliv na "pochopitelnost" jeho činu. Člověk si říká, že emocionálně vlastně vůbec nechápe, proč to chce udělat. Proč je najednou tak radikální, když dvě třetiny filmu působil spíš nezúčastněně. Díky tomu na mě pak poslední záběr, "po činu", působil jako probuzení a vystřízlivění z předešlé umanutosti. Jako by si Honza oddechl, že s konečnou platností překonal strach a opravdu to dokázal, a zároveň si uvědomil, že to byla všechno strašná blbost. Nevím, jestli byla záměrem tvůrců tato interpretace. Každopádně to bylo velmi silné. Celý film pro mě tak trochu existuje jen kvůli této závěrečné scéně, možná jen závěrečnému záběru a zvukové stopě při titulcích, kde jedna jediná věta Jana Procházky ze záznamu působí emocionálněji než 90% předchozího filmu. ()
Nechybělo mnoho a byl jsem svědkem nejtvrdšího pádu na hubu v českém filmu posledních let (moji „oblíbenou“ Učitelku vnímám jako slovenskou), ale vyvrcholení dojem naštěstí zdárně vylepšilo. Ta mlčenlivá soustředěnost mi v předchozím dění chyběla – je rozdíl mezi tím sdělit záměr mlčky a cpát ho při každé příležitosti všem postavám do úst. Vracet se do našich nejexponovanějších dějinných epoch a odkrývat mýty pro mě osobně nedělá Honzu Palacha vynikajícím. Mám pocit, že zrovna s podobnými introspekcemi na tom není česká kinematografie úplně zle (Protektor, Fair Play, Ztraceni v Mnichově, Já, Olga Hepnarová…) a Sedláček jen toto směřování ozvláštňuje větším množstvím ironie, někdy záměrně nepatřičné. _____ Účelovou nečitelnost protagonisty kvituji, mělkost světa kolem něj již nikoli. Ačkoli jsou pod Sedláčkových triptychem České století/Bohéma/Jan Palach podepsáni jiní scenáristé, problémy se opakují. Dialogy mě naposledy takhle trápily v nějaké nedělní pohádce na ČT. Scénáři jsem přál dramaturga, který by seškrtal to kvantum nevyslovitelných šíleností a jakoby mimoděk zmíněných údajů sloužících k charakterizaci postav a vývoji vyprávění (vinu tentokrát možná nese také nezkušenost Jana Gogoly ml. s hranou tvorbou). Jsem přesvědčen, že opravdu dobří herci dokáží s těmito nástrahami pracovat, ale v podání některých zdejších mlaďochů a za asistence Jana Vondráčka jsem procházel sedmi bránami pekel. _____ Záporů vnímám o dost víc. Dějinné události Sedláček představuje ve vždy srozumitelné chronologii, linie týkající se konkrétních figur ale nechává roztříštěné a neujasněné (vztah Palacha s přítelkyní a slovenskou kamarádkou) nebo nedovede zdůraznit jejich vývoj v čase a explicitní záměr (profesor jako morální vzor, důsledky charakterové změny Smrkovského, bezmoc stávkujících). Zvolená epizodičnost vyprávění na mě působila velmi únavně, nerytmicky a nedokázala mi zprostředkovat závažnost situace a utužování poměrů, to mi film musel sdělit opět až dialogy. Vypíchl bych ještě inspiraci seriálem Vyprávěj – veškeré kostýmy jsou čisté, nové a „retro“, zvláště hlouček protestujících komparzistů na Václavském náměstí hraje pod tím věčným bílým světlem všemi barvami a účesy. Po střelbě pak utíká tak zmateně, že nemám pochyb o tom, že tyto scény režíroval hostující Biser A. Arichtev. ()
„Nevíte, na kterou? Na dvou židlích se sedět nedá, pane kolego.“ Při vzpomínce na výborný Hořící keř mi blesklo hlavou, že se tomuhle filmu vyhnu, neb ho vidět nepotřebuju. Ale po lvích nominacích mě přece jen zlákal. A nijak zvlášť nelituju. Především, Jan Palach končí tam, kde Hořící keř začíná, takže se nejedná jen o jiné zpracování téhož. Podle některých zdejších reakcí jsem čekal, že se v podstatě nedozvím nic o Palachovi jako takovém (ve smyslu jaký to byl člověk). Což je bohužel do určité míry pravda, ale vnímal jsem to spíš jako snahu ho trochu „odheroizovat“, ukázat, že to byl i „normální“ kluk. Ačkoliv tady šlo hlavně o ducha doby a její atmosféru. A ty se myslím podařily zachytit docela dobře. Škoda jen, že s navozováním emocí to bylo výrazně horší, větší zúčastněnost jsem cítil snad až chvíli před upálením (a po něm měl následovat závěrečný střih, ty poslední cca 2 minuty byly totálně mimo). Nevím, zda se tu dá psát přímo o zklamání, po Pravidlech lži jsem od Sedláčka už totiž nic neviděl. Dohromady mi to ale dává lepší průměr. ()
Aniž bych chtěl čin Jana Palacha jakkoliv zlehčovat, tak mi právě jeho postava vadí asi nejvíc. Nebo respektive fakt, jestli se mám spolehnout na to, jak je vykreslen ve filmu, nebo to byl ve skutečnosti někdo úplně jiný. A to je taky ten hlavní faktor mého dnešního hodnocení, i přes herecký výkon Viktora Zavadila, který nelze označit jinak, než nadprůměrný. PS. a možná jsem s tím hodnocením udělal pro přečtení rozhovoru s jeho bývalým spolužákem vážně dobře. ()
Galéria (27)
Zaujímavosti (10)
- Viktora Zavadila zastoupil ve stěžejní scéně kaskadér David Bílek, člen českého stunt týmu FILMKA. (EndyseQ)
- Jan Palach zomrel v nedeľu 19.1.1969 o 15:30, teda 3 dni po svojom čine. (Lucjen)
- Herec Jiří Zapletal v tomto snímku ztvárnil roli předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského již potřetí, předtím ji představil v seriálu Roberta Sedláčka České století (od r. 2013), konkrétně v epizodě 1968: Musíme se dohodnout (2014) a ve filmu Dubček (2018) režiséra Laco Halamy. (majky19)
Reklama