Šódžo šúmacu rjokó

Pokud bych to měl krátce shrnout, bylo by to asi "jak dva bloby na Kettenkradu předfilozofovaly Kino no Tabi (2017)"... ale už beze srandy, během prvních dvou epizod to sice trochu drhlo, ale nakonec se z toho vyklubalo vysoce atmosférické dílo, které vůbec není hloupé a výborně kombinuje depresivní svět, poetiku a roztomilost, navíc to člověku zůstane v hlavě - a to je víc, než dokázala většina zbytku sezóny. Navíc to i dobře vypadá a zní, opening a ending kontrastují celý ten zbytek (ending je v tomto případě můj oblíbenější) a celkově jde nakonec o překvapení. 9+/10, pro delší komentář je tu Jeoffrey. (23.12.2017)

[Shlédnuty 2 epizody, drop] Šílená nuda. Navozuje to dojem právě skončeného Made in Abyss díky podobně namodelovaným postavám, depresivně ponurým světem, loudavým tempem a tématem přežití v tuze těžkých podmínkách. Všechny tyto srovnatelné aspekty tu jsou ale oproti výše zmíněnému titulu o mnoho úrovní slabší: Chování postav má navozovat roztomilou hloupost (scéna s puškou je bídná až idiotská), což mi stejně jako jejich kresba vůbec, ale vůbec nevoní. Prostředí je zatím prázdný (což se může změnit) a děj, který klopýtá kolem nezábavných drobných činností postav, je nezáživný (Slice musí nabízet víc a neomlouvat svou prázdnotu jen tím, že je to slice). Po prvním dílu hodně obtížné soudit, ale aktuálně špatný, špatný, špatný. A po druhém už konec, protože všechno z prvního se zopakovalo, jen jako bonus se přidala jistá dávka nelogičností (Co takhle si udělat na motorce přístřešek? Anebo topení od motoru, čímz by se vyřešilo jak vyhřívání tak nabírání vody skrz roztátý sníh?) a blonďatá dáma je "blonďatá" přespříliš. (09.10.2017)

Po tom, co jsem dočetl první volumko Oyasumi Punpun se moje touha ponořit se do něčeho depresivního stále stupňovala. Šódžo šúmacu rjokó mi krásně posloužilo jako zpáteční lístek do světa anime, neboť pomalejší a artovější díla jsou u mě vždycky vítána. Od začátku mě uchvátilo to, jak ten svět dokáže bejt tak funkční i přesto, že je naprosto prázdnej. Po celou dobu jsem se totiž díval na holý nic, který ale v podtextu skrývalo něco, co tuctovej a nenáročnej divák nikdy nebude schopnej ocenit. Scény, ve kterých sněžilo se mi naprosto zažraly pod kůži. Jde z toho hrozně cítit ta chladná zimní atmosféra a když mě to donutilo přemýšlet o tom, že ty dvě holky jsou na světě v podstatě úplně sami, vyvolalo to u mě hrozně moc emocí.  Je to až zvláštní co dokážou po sobě jdoucí obrázky u člověka vyvolat. Nejvíc se mi ale líbila pasáž s robotem a rybou. Celá tahle série s sebou nese jistou filozofii a poetičnost a právě ty na mě v týhle části působili nejvíc. Proto mi přijde až paradoxní, že "symfonie deště" a "svit měsíce" na mě nepůsobili tak dobře. Nejvýš nad vším tím je ale hudba. Krásně dokresluje pocity a atmosféru a já to naprosto miluju. I přes to všechno jsem trochu zklamanej. Doufal jsem ve větší rozpitvání psychiky a zachycení nějakýho zoufalství z prázdnoty. Napočítal jsem asi dva nebo tři momenty, ve kterých se k něčemu takovýmu schylovalo, ale na poslední chvíli se tón přehodil do humoru nebo se stala jakási polepšující okolnost. Ačkoliv jsem teda dostal něco jinýho, než v co jsem doufal, jsem nadšen. (70%) (22.07.2022)

Narazit na GLT je, alespoň v mém případě, jako zjistit, že je v obchodě k sehnání vaše oblíbená potravina, která se téměř nikde neprodává (protože si ji moc lidí nekupuje). Pokud by ale člověk do toho konkrétního obchodu nešel a nekouknul právě na to místo v regálu, tak klidně stále žije v nevědomí, že existuje. Navíc určitě brzy zase zmizí z regálů. O to větší je pak radost, když se tyto kruhy protnou a nejenže na ni člověk narazí, ale ještě ji stihne koupit a zkonzumovat. Podobných pořadů není mnoho (napadají mě pouze Last Man on Earth, první Zombieland a zejména, avšak ne pouze, druhá polovina 4. řady The Walking Dead). Většina mainstreamovch post-apo děl se zabývá otázkou normalizace života/znovuvybudování civilizace a s ní spojenými politickými a válečnými konflikty. Co však v momentě, kdy je (alespoň na první pohled) zřejmé, že život již nikdy nebude jako dříve? (na internetu jsem objevil hezký termín soft-post-apocalypse) #1 Minimální počet postav na obrazovce dává o to více prostoru prozkoumat jejich myšlenky a charakter, zároveň však není nutnost každou vteřinu plnit dialogy nebo akčními scénami, bohatě stačí obyčejný život, který bývá vzhledem k prostředí překvapivě často pozitivní. #2 Minimální množství zásob (ať už z důvodu zničení nebo rabování) automaticky nutí postavy vydat se na pouť, doslova, někdy i metaforicky. #3 Minimální počet postav ve světě nutí postavy na obrazovce držet pohromadě, často navzdory tomu, že nejsou stejná "krevní skupina", o to více je zajímavější sledovat jejich přátelství. A to všechno platí i pro GLT. Čím se tedy odlišuje od výše zmíněných? (minimální spoilery) Plusy: Žádné romantické subploty; díky tomu, že to není hrané, je fantasticky vyobrazená futurističnost/dezolátnost/rozlehlost prostředí; moe bloby; Kettenkrad; opening píseň, které konkuruje snad jen stejně juxtapoziční OP k Death Parade, a dešťová píseň. Mínusy: Anime bohužel končí zhruba na dvou třetinách cesty předlohy a dokončení je momentálně v nedohlednu; mírná infantilnost některých scén; druhá forma Eringi; některé části OST. (05.05.2020)

Viděno v rámci Anime-Planet Secret Santa 2022. Podle papírových předpokladů všechno, co by Starletka měla z duše nenávidět - dva moe bloby, CGDCT, žádný děj, slice of life, iyashikei... - ale, světe div se, se jí to líbilo. Toto "zdánlivě o ničem" dílko totiž obsahuje dost zajímavých filozofických myšlenek, kdy se v každé epizodě zpravidla nejprve nadhodí nějaké (často těžké) téma k diskuzi v teorii (smysl života, náboženství, smrt...) a následně je pak prozkoumáno v praxi. A i když nemůžu s čistým svědomím říct, že bych se do každého tohoto mini-příběhu úplně 100% ponořila, jako celek jsem si ho užila a spoustu scén si ještě nějaký ten pátek živě vybavím. 7.5/10 (23.12.2022)