Hádaj, kto príde na večeru

Legendární film, který se v době vzniku jednoznačně přihlásil ke konceptu Ameriky zbavené rasové segregace a etnických předsudků. Představoval tehdy jeden z kulturních symbolů boje za rovnoprávnost černošské menšiny. S odstupem desítek let je patrné, že snímek působí příliš výchovně a učebnicově. Představuje úzkostlivě vypulírovaný ideální tezovitý model s černošským nápadníkem bez jediného kazu. Dvojice už dávno odrostlých snoubenců, která přijde s historkou, že jim stačilo 20 minut na to, aby se navždy zamilovali, a po 10denní známosti se hodlá vzít, představuje pozoruhodnou známku nezralosti a přímočaré směřování k životnímu průšvihu, nehledíc na rasový problém. Ten byl v polovině 60. let vážně palčivý - opovržení a naschvály okolí vůči smíšenému páru byly tou snesitelnější variantou - na spoustě míst totiž reálně hrozil lynč. Dceruška navíc působí dojmem slečinky z bohaté rodiny s liberální výchovou, která si toho v životě moc odpírat nemusela a kterou nikdo neučil čelit těžkým překážkám. Pokud Kramerův film ještě dnes sklízí pozitivní ohlasy, pak díky tématu, které je v obecné rovině dodnes aktuální. Mimochodem, víte, kdo k vám jednou přijde na večeři? Především ale se na oblibě snímku podepsalo herecké obsazení. Hned tři ze čtyř hlavních aktérů patří do síně filmové slávy a je radost se na ně dívat. Pro Spencera Tracyho to byla důstojná tečka jeho dlouhé umělecké dráhy. K dané problematice by se dalo dodat, že i když to podle hollywoodských snímků nevypadá, rasově smíšené páry s výjimkou velkých měst východního pobřeží dodneška v Americe nejsou běžné. Celkový dojem: 80 %. (20.03.2013)

Ve stejný rok, kdy vychází Bonnie a Clyde, dílo Nového Hollywoodu, se objevilo i toto komorní drama Stanleyho Kramera, situované převážně do jednoho domu a jeho místností. Zazářily zde tři význačné hvězdy; Sidney Poitier z mladší generace, Katharine Hepburn a její milenec ve své poslední roli vůbec, výborný Spencer Tracy. Zato Hepburnové neteř Katharine Houghton ve své první roli svou afektovaností moc nenadchla, její Joanna mě spíš iritovala (za což zřejmě může i scénář) - jak si s obrovským nadšením balí kufry na deset let dopředu po jednom dni, kdy oznámila doma svatbu, to není možné snad ani pro tak mladou ženu. Kromě lehkého výbuchu na Tillie ani jednou neprojevila nějakou známku sebereflexe, takže v tomhle jsem stařecky konzervativního pana Draytona chápal. A i kdyby ne, stačí se zadívat na tvář Spencera Tracyho a bylo by mi to jasné - u něj hrají i vrásky. Závěrečný výstup (jenže byl i závěrečným výstupem v jeho kariéře a bohužel životě) neměl chybu. (11.06.2012)

Takhle s pětačtyřicetiletým zpožděním je to spíše úsměvné. Ale nutno říci, že to bylo výborně napsané a ještě lépe zahrané. Sidney Poitier byl zřejmě jediným pro bělochy přijatelným černochem a z postavy služebné Tillie museli všichni černošští bojovníci za rovnoprávnost vzteky mlátit hlavou o sedadlo před sebou. Úspěch zaručen. ;-) (23.10.2012)

On byl black a ona byla bloncka. I koncem 60. let cosi zvláštního. On byl Dr., ona liberála dcerka, jejich budoucnost i tak vypadala na hovno... Velmi chytře napsaný film o tom, že můžete být sebevětší volnomyšlenkář a bojovník za rovnoprávnost, ale pokud si vaše děcko usmyslí, že si vezme černocha/bělošku, jdou všechny ideály stranou, protože víte, že svět je krutý a smíšená manželství to mají cokoli, jen ne snadné. Vztah Johna a Joanny je popisován jako SITUACE a jejich budoucnost jako logický PROBLÉM, který je potřeba vyřešít. Skvěle vymyšlené a zahrané postavy, kupa zajímavých myšlenek, které jsou aktuální ještě dnes. Ale ty dialogy zároveň až moc smrdí politickým manifestem - to mohlo fungovat tehdy, dnes to ale nestačí a hlavně závěrečná scéna jako vystřižená od Agathy Christie působí dost uměle (nehledě na to, jak se s ní legendární Spencer Tracy popasoval). A naopak musím pochválit strukturu příběhu, dávkování jednotlivých scén i práci s kamerou a scénou. Jo a i když to má v popisku komedii, je to hlavně drama. Toho humoru tam moc není - i když párkrát se určitě zasmějete. (27.03.2018)

Tyhle snímky mi v současnosti chybí. Je sice pravda, že dnes to v USA s tím rasizmem snad není zase tak horké, jak to bývalo převážnou část minulého století, ale po podobně kvalitních a sociálně procítěných konverzačkách se zkrátka slehla zem, což je prostě špatně. Pokud totiž nejsme slepí i hluší k té bezbřehé laskavosti, s jakou i všichni rádoby křesťané dříve k černošskému obyvatelstvu přistupovali, musí nás těch 100 minutek ve znamení chytrých dialogů a působivých hereckých exhibicí bezpochyby zaujmout. Díkybohu, že v poslední době alespoň lidumil Tarantino převedl danou problematiku do čistě moderního pojetí... (04.02.2014)