Atypický

Jak divné vlastně jsou všechny ty věci, které normálně děláme, pravidla kterými se řídíme a způsob jakým komunikujeme s lidmi ? Vlastně to nejsou divné věci, než se nad nimi člověk zamyslí trochu z jiného úhlu pohledu...----"What do I have to do to get you to go to the dance? " "Ask them to turn off the music, so that it was silent, that would be nice." "A dance without music would be a dance without people." "That sounds pretty good too."---- (17.03.2018)

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Antarktidě/autismu (ale báli jste se zeptat) aneb "jakože autistická Báječná léta pro 21. století". A ne, byť se to na první dobrou může zdát jako laciný pokus "o něco jako Sheldona", tak Atypical je o něčem jiném a jinak. Málokterý seriál dokáže tak suverénně balancovat na tenké hraně dramatu, komedie, sentimentu i nevtíravého ponaučení a přitom nesklouznout k moralizování, vtíravosti či něčemu podobně nízkému. Všichni chybují, všichni přirostou k srdci; speciálně pak ústřední sourozenecké duo. Jediná výraznější výtka je, že některé vedlejší charaktery jsou až příliš jednorozměrně sitcomové (byť povětšinou jde o postavy vtipné, ne že ne), což k jinak ryze hořko-sladké rodinné linii Gardnerových ne vždy sedne. A pak také odklon směrem do sitcomových vod ve třetí sérii. Ano, je to přežitý nic-proti-ničemu typ seriálu jak z devadesátek. Ne, nevadí to, protože ve svém ranku "pro celou rodinu" patří k těm vůbec nejlepším za poslední dobu. | S1: 4/5 | S2: 4/5 | S3: 3/5 | S4: 3/5 | (22.11.2019)

Přesně ten typ dramedy seriálu, který mám rád. Příjemná feel-good atmosféra, kde se humor střetává s ne vždy až tak veselými životními situacemi. U moderních seriálů mám občas pocit, jako kdyby mě jejich témata už trochu míjela, ale Atypical si na nic nehraje. Je to mile a chytře napsané - rodinné, nenucené a ze života. Ve druhé polovině seriálu jsem měl pocit, že šel autismus trochu do pozadí (což i dává smysl) a hlavní slovo dostala Casey a její hledání vlastní identity a životních cílů. A tady je seriál dokonalou ukázkou toho, jak by se k LGBT tématice, která tu správně vlastně ani není LGBT tématikou, mělo přistupovat - s respektem, neutrálně, bez škatulkování a trapných stereotypů. Kde si v první sérii pro sebe seriál kradla Jennifer Jason Leigh v roli úžasné mámy, ve zbytku jasně seriál táhne právě Brigette Lundy-Paine v roli neméně úžasné ségry Casey. Ale i vedlejší postavy jsou prokresleny dost zevrubně, jejich silné stránky, ale i slabosti a dost rychle jsem si je, zejména pro svou lidskost, oblíbil. A o to hůře po 4 relativně krátkých, ale obsahově nabitých, sériích opouštěl. (29.03.2022)

Jasně, není to žádný trhák, postavy jsou postavy, nikoliv lidé ve třech a více rozměrech. Přesto to ale ve mně zanechalo příjemný feel-good dojem. I postava Elsy, často lidmi nenáviděná, mi byla místy sympatická. Nad všechny ostatní fakty je třeba zmínit, že scénáristé a režiséři ohlasy čtou, čehož je krásným výsledkem zlepšení od druhé série formou množství dalších lidí na autistickém spektru, takže to Sam nemusí všechno "táhnout sám", jak si lidé stěžovali po první sérii. Zase jednou je vidět, že v Americe mají žánr "dramedy" zmáknutý o dost lépe než u nás. A že jsme od Raymonda Babbita a Sheldona Coopera pokročili zase o kus dál (rozhodně by bylo vhodné zmínit mezikrůček v podobě Abeda Nadira). Jsem velmi rád, že jsem vydržel pilotní díl, kde se to jen hemžilo tzv. "cringe" momenty, které naštěstí později byly odsunuty do ústraní. 3,5* po celé čtyři série s příjemnou dávkou reprezentace lidí na autistickém spektru a lidí patřících pod "deštník" LGBTQIA+. (03.11.2018)

Velmi kvalitní seriál plný zajímavých, neokoukaných témat a dobře napsaných postav. S některými směry, kterým se příběh vydal a zápletkami, kterým se věnoval, jsem úplně nesouhlasila, ale nejednou jsem si pobrečela nebo se nahlas zasmála - to je pro mě vždy známka úspěchu. Autismu se tvůrci později věnovali už jen minimálně a to byla škoda. Již klasicky jsem si oblíbila vedlejší postavy: Road Rage Paige, Zahid a Evan. (05.04.2022)