Vtedy v Hollywoode

Úchvatná rekonstrukce Hollywoodu a života v něm v osudovém roce '69. A také krásná pohádka o tom, co mohlo být a nebylo. Tarantino a jeho dětský idealizovaný pohled citelně znát, vybudoval si pro to období tímto filmem takový hezký monument. Ale naneštěstí jsem od filmu čekal něco víc než pseudo životopisný (a později až dokumentární) snímek o fiktivním herci a kaskadérovi v zlomových chvílích jejich životů, rozšířený o dlouhý fanservis hollywoodské tvorbě té doby. Brad Pitt a Leonardo DiCaprio ale zahráli své postavy s upřimným zápalem a bravurou a ostatní účinkující je dokázali příjemně doplňovat i ve svých minirolích (ačkoliv i přes výborné obsazení mě většina z nich nějak moc neokouzlila). To se samozřejmě netýká třetí hlavní postavy filmu, až mytologizované Sharon Tate, která Tarantinovi ztělesnila ústřední bod jeho představ o nevinnosti a kráse té doby. Margot Robbie ji zahrála opravdu kouzelně a nadživotně, jestli to nebyla její nejlepší role, tak určitě alespoň nejmilejší a nejradostnější. V závěru samozřejmě nezapomene režisér na svůj hlavní trademark, přepálené finále, ale tentokrát jsem cítil, že to bylo opravdu od srdce. Bavil jsem se v tu chvíli díky tomu toho možná víc než kdy předtím a při úplně poslední scéně definitivně ukápla slza. V tu chvíli jsem byl naladěn na přesně stejnou vlnovou délku jako režisér. Bylo nebylo. Teď zpátky na zem - kvalitu řemesla jsem už vlastně částečně zmínil, nějaké přehnaně fantastické záběry nebo kamerové parádičky jsem sice nenašel, ovšem s čím si Tarantino dal přímo neuvěřitelné množství práce, byla snaha přesně vystihnout atmosféru a ducha L.A./Hollywoodu v té době. Průjezdy ulicemi na cadillacu za poslechu tehdejších hitů, rádia, nahlédnutí do zákulisí hollywoodské tvorby a různé další odkazy, camea celebrit apod. Fantastický důraz na detail, bavilo mě to, ale jak jsem napsal, kvůli tomu nebyl prostor pro žádný pořádný příběh a některé scény se navíc táhly tak dlouho, až mě trochu ubily (ranč, western). Ale samozřejmě stále převládají spíše pozitivní pocity, vznikla nám tady nádherná pocta té době, ať už byla opravdu tak nevinná a pohádková nebo (spíše) ne. Nelze zazlívat, ve vzpomínkách je mládí téměř vždy jasné, plné barev a krásy a tohle byl pouze pseudo dokument. ;-). 8,5/10 (31.12.2019)

Není nutně třeba strávit týden v anotacích a chytat se v každém z tisíce odkazů - 9. tarantinovka je tak unikátní retro a poctivá, chytrá a osobitá práce s minulostí ve střetu dvou Hollywoodů, že z toho můžete být oblouznění tak jako tak i bez hlubšího ponětí o vraždách na Cielo Drive, rozhledu v padesátkové western televizi, anebo znalosti, který z fiktivních titulů kariéry Ricka Daltona ukazuje na který reálný. Ano, ve výsledku je to láska k filmu a L.A., ten "memory piece" feel cinefila, hračičky a jedinečné režisérské osobnosti, co dělá z Once Upon A Time (na závěr "counterfactual" trilogie) jeho vůbec nejlidštější a ve finále můj vůbec nejoblíbenější počin z celé jeho excelentní filmografie. A pak je tu vynikající komediální buddy dvojka Pitt/DiCaprio, chválím netlačení na pilu, rytí do hippie prašivců, finále v hypernásilí. (x) (moje příprava zde) [viděno 35mm v New Beverly Cinema s účastí samotného Quentina] / P.S. KNIHA: Cením dvě věci: zdaleka to není pouhý přepis filmové předlohy, Tarantino je v textu stejně vysoce záživný jako režijně za kamerou. Každá z hlavních postav tu má rozšířený prostor, za mě nejzábavnější Cliff Booth; jak to bylo s manželkou, jak si začal s Brandy, jeho drsný zářez v armádě atd. Super byl hlubší popis zápletky Lancer TV show, což je místy regulérní a poutavá westernová story. Je na místě varovat, že značná část knihy se věnuje zakulisí tehdejšího Hollywoodu a bude tak obsahově atraktivní především pro geeky nadšence. Speciální místo zde má Kurosawa, Aldo Ray a Shakespeare :) Kniha versus film se nejvíc rozchází v závěru, ten zde není nijak brutální a úderný, zato dostaneme exkluzivní konverzačku z baru pro věhlasný opilce a dojemný telefonický nácvik mezi Calebem a Mirabellou. Takže skvělý bonus. (25.07.2021)

Nadrtit pětatřicítkové pásy Quentinových filmů na prášek a jako antidepresivum ho denně šňupat, tak jsem nešťastnější holka na světě. DiCaprio a Pitt jsou dokonalí, stejně jako jsou dokonalí Rick a Cliff. Když se člověku podaří nepustit k sobě žadné spoilery, je ten MacGuffin fakt boží. Konec emo komentu. Jo a taky díky za Luka Perryho <3 RIP. (15.08.2019)

I den poté nadšení a touha vydat se do kina podruhé. Vyhlídková jízda po Hollywoodu druhé poloviny šedesátých let první dvě hodiny dokazuje, jak se Tarantino pořád vyvíjí a nebojí se nejít úplně na ruku divákům ani se skoro stomilionovým rozpočtem a zároveň nepřestává bavit a okouzlovat, byť trochu volněji, méně upovídaně a skoro až artověji. Na konci to všechno dráždění utne tak sebevědomě a explozivně, že mu musí být vděční i ti, co se doteď nudili. Každopádně člověk určitě nepotřebuje studovat reálie a nakoukávat seriály a filmy, aby si tuhle láskyplnou parádu mohl užít. Stačí vědet, kdo byl Manson a Sharon Tate. (15.08.2019)

Po nelítostném Djangovi jsem se zapřísáhl, že s tím starým parchantem nadobro skoncuju a budu moci vysadit prášky na vysoký tlak. Jsem ale nepoučitelný a ještě dva dny po projekci si připadám, jako bych po xté vstoupil do dráhy automobilu s tím, že tentokrát už opravdu při kolizi neucítím žádnou bolest. Ne, Tarantino nemůže zklamat jako nezklame průjem nebo migréna. Stále stejně přerostlý a přestárlý puberťák odmítající dospět, sebestředný pozér a prodavač doslovných odkazů na braková dílka minulosti. Stejná neschopnost pracovat s postavami a prostředím, budovat příběh a přijít se silnou emocionálně působivou pointou. V čem bude spočívat finále, jsem odhadl už po několika minutách. Tarantino má mizerný divácký vkus, který promítá do svých filmů, pracuje s odkazy na žánry, které jsou mi ukradené, a jeho pojetí humoru mě míjí na vzdálenost parseků. Není schopen žádné složitější metafory, hlubší práce s látkou, s dobou a náladou, společenskými procesy. Je to typický prodavač slupek. Pod povrch se nedostane ani na milimetr a nic ho neomlouvá, že to ani nemá v úmyslu. Nepřekvapí absurdně přemrštěné násilí, typicky pojaté jako groteska ani nesmyslně přepálená stopáž, ba ani snaha být za všech okolností cool. Poslední Tarantinův film, který mě opravdu zaujal, byla kdysi Jackie Brown, tak čemu se divím. Jedna hvězdička je za špičkovou kameru a za šedesátkový soundtrack, stejně jako za herectví DiCapria a Pitta. Margot Robbie nedostala prostor být ničím jiným než sexuální ozdobou. Celkový dojem: 25 %. (29.08.2019)