Vtedy v Hollywoode

Celé je to hodně retro s atmosférou 60. let a (spíš bohužel než bohudík) je to hodně cinefilní záležitost a Tarantino se čím dál víc vzdaluje běžnému divákovi. Prvních 150 minut je hodně roztahaných, skoro bez zápletky, jen spousta odboček, žvanění a budování atmosféry. Jasně, že se docela zasmějete, ale méně než u předchozích Tarantinů (a o dost méně než u Slunovratu:), ale taky tam bylo dost dlouhých scén, ve kterých nic vtipného nebylo a nechápal jsem, proč tam jsou. I písničky, na kterých Tarantinovy filmy vždy stály, jsou tentokrát nevýrazné. No, a pak je tu posledních 10 minut, které jsou naprosto super, ale nemohu o nich nic napsat. Pokud nevíte, kdo byla Sharon Tate, zcela vám unikne jedna rovina filmu (čti: budete se víc nudit) a hlavně vůbec nepochopíte posledních 10 minut. Divák, který se vyzná v kinematografii a historii (např. já!) a ví, kdo to byl, je celý film v očekávání toho, co se na konci stane (a stejně je pak překvapen). Celý film je takový Tarantinův sivý žertík s předlouhou expozicí, a byť je pointa zdařilá, těch 150 minut před ní zanechává spíš pachuť. (15.08.2019)

Série scének, kde se člověk baví spíš tím, jak jsou fajn herci navlečení do legračních paruk a kostýmů, než tím, co se děje nebo říká. Zcela zbytečná mi přišla linie s Margot Robbie a to přestože nebo možná, a to by pro Tarantina bylo mnohem horší, právě proto, že člověk ví, co se tehdy skutečně stalo. Finále nijak nepřekvapilo, spíš příjemně potěšilo a pobavilo. Bez něj by to bylo o hvězdičku míň. (08.09.2019)

Jakožto zdejší hororový expert bych s tarantinovkou za normálních okolností neztrácel čas, ale oprávněně jsem očekával, že se Mansonova rodina nebude muset za učinkování ve snímku stydět a Tarantino konečně zabrnká na temnější strunu. Jenže již po pár minutách začne divák hledat východ z kinosálu v domnění, že omylem zavítal na nějaký experimentální film s velmi vágně naznačenou narativní strukturou. Jakoby Tarantino zcela rezignoval na práci s příběhem, jen aby nás mohl na maximálním prostoru ohromovat svou znalostí filmové historie. Jednoznačně nejhůře zde dopadla postava Sharon Tate, jež byla takříkajíc vyhozena ze svého vlastního filmu a de facto redukována na jednorozměrný sexuální objekt bez jakékoliv vnitřní hloubky. Z téměř tříhodinové letargie mě dokázal vytrhnout pouze krátký atmosférický záblesk na Spahnově ranči. Jinak Tarantino bohužel zpackal všechno, na co sáhl. Závěrečné hrátky s očekáváním diváků navíc pozbývají smyslu, jelikož akorát necitlivě trivializují tragédii, se kterou se Roman Polanski i po 50 letech stále obtížně vypořádává. Snímek Once Upon a Time in Hollywood si objektivně vzato nezaslouží nic jiného než odpad, přestože nepochybuji o tom, že místní plebs tyto nové šaty císaře Tarantina znovu nekriticky vynese až do nebes. (09.08.2019)

(1001) Pořád sice nechápu, o co Tarantinovi šlo, ale vlastně se mi dost ulevilo, protože jsem se bála, že to bude mnohem horší. Že je ale úplně umělecky vyčerpaný, to už je zdá se pevně zakořeněné. Nebo teoreticky nejde poznat, jestli je umělecky vyčerpaný nebo ne, protože je tak strašně zamilovaný sám do sebe, že mu na tom ani nesejde. (31.12.2019)

Ať nad tím filmem přemýšlím jakkoli, paradoxně jsem se nejvíc bavil tím, jak mě snímek nijak zvlášť nebavil. :o) Spousta ztracených existenci ve Cesmínovém lese, mnoho filmových narážek, z nichž 90% jsem učro nepochopil, ale ty, co jo, mě bavily (Corbucci, sranda á la Bud Spencer z Bruce Leeho, Reinlova západoněmecká verze Jamese Bonda). I přes častou nudu film plynul, občas tu víc, tu méně zaujal a mířil k vynikajícímu finále, který jsem si, jako člověk obeznámený se společenskými souvislostmi, užil. Docela to šlo. A to mi v současné době, kdy Tarantinovi filmy mají sestupnou tendenci, přijde jako solidní hodnocení mého víceméně spokojeného zážitku. 70%. (19.08.2019)