Réžia:
Quentin TarantinoScenár:
Quentin TarantinoKamera:
Robert RichardsonHrajú:
Leonardo DiCaprio, Brad Pitt, Margot Robbie, Emile Hirsch, Margaret Qualley, Timothy Olyphant, Julia Butters, Austin Butler, Dakota Fanning, Bruce Dern (viac)VOD (4)
Obsahy(1)
V deviatom filme kultového režiséra Quentina Tarantina sa televízny herec (Leonardo DiCaprio) a jeho dlhoročný kaskadér (Brad Pitt) rozhodnú presadiť pri filme na konci zlatej éry Hollywoodu v roku 1969 v Los Angeles. (Itafilm)
Videá (6)
Recenzie (1 764)
Finální akt nemá oporu v předchozím dění; fungoval by nemlich shodně jako samostatná půlhodinová povídka "co kdyby". Přes dvě hodiny jde tedy o blbinu beze směru a slepenec zbytečných vatózních scén, které... Jsou natolik vypiplané, vtipné, pointované, holdy vzdávající, skvěle zahrané a dobově zasazené, div si až jeden nestýská, že jich není ještě o pěkných pár více; jakkoli jich samozřejmě mělo naopak být o pěkných pár méně. A kdyby to bylo méně "od milovníka Hollywoodu Tarantina pro milovníka Hollywoodu Tarantina" a především více soudržné, pak bych odcházel z kina spokojen bez výhrad. ()
Ultrapohodové filmařské retro s prosluněnou atmosférou osudového léta 1969, jehož fiktivní i reálné postavy pomalu, ale zábavně kráčí k jedné temné noci, která otřásla Hollywoodem, Amerikou a symbolicky ukončila květinová šedesátá. Určitě si o ní před kinem přečtěte základní fakta, jinak nedáte finále filmu, které jsem odhadl dopředu a měl z něj příjemně smíšené pocity. A DiCaprio a Pitt mají skvěle napsané postavy a válejí. ()
Není nutně třeba strávit týden v anotacích a chytat se v každém z tisíce odkazů - 9. tarantinovka je tak unikátní retro a poctivá, chytrá a osobitá práce s minulostí ve střetu dvou Hollywoodů, že z toho můžete být oblouznění tak jako tak i bez hlubšího ponětí o vraždách na Cielo Drive, rozhledu v padesátkové western televizi, anebo znalosti, který z fiktivních titulů kariéry Ricka Daltona ukazuje na který reálný. Ano, ve výsledku je to láska k filmu a L.A., ten "memory piece" feel cinefila, hračičky a jedinečné režisérské osobnosti, co dělá z Once Upon A Time (na závěr "counterfactual" trilogie) jeho vůbec nejlidštější a ve finále můj vůbec nejoblíbenější počin z celé jeho excelentní filmografie. A pak je tu vynikající komediální buddy dvojka Pitt/DiCaprio, chválím netlačení na pilu, rytí do hippie prašivců, finále v hypernásilí. (x) (moje příprava zde) [viděno 35mm v New Beverly Cinema s účastí samotného Quentina] / P.S. KNIHA: Cením dvě věci: zdaleka to není pouhý přepis filmové předlohy, Tarantino je v textu stejně vysoce záživný jako režijně za kamerou. Každá z hlavních postav tu má rozšířený prostor, za mě nejzábavnější Cliff Booth; jak to bylo s manželkou, jak si začal s Brandy, jeho drsný zářez v armádě atd. Super byl hlubší popis zápletky Lancer TV show, což je místy regulérní a poutavá westernová story. Je na místě varovat, že značná část knihy se věnuje zakulisí tehdejšího Hollywoodu a bude tak obsahově atraktivní především pro geeky nadšence. Speciální místo zde má Kurosawa, Aldo Ray a Shakespeare :) Kniha versus film se nejvíc rozchází v závěru, ten zde není nijak brutální a úderný, zato dostaneme exkluzivní konverzačku z baru pro věhlasný opilce a dojemný telefonický nácvik mezi Calebem a Mirabellou. Takže skvělý bonus. ()
Jak prohlásil Tarantino v rozhovoru pro Time, „I thought, We don't need a story. They're the story“. Nijak nevadí, že Tenkrát v Hollywoodu je méně efektní než předchozí Tarantinovy filmy (vyjma Jackie Brown, se kterou má společné pomalé tempo, melancholické naladění a větší zaměření na postavy). Víc než na perfektně načasovaných vtipech, zapamatovatelných hláškách, nečekaných zvratech a budování napětí v dlouhých sekvencích stojí na emocích postav (případně na tom, co - jako Sharon Tate - symbolizují), budování fikčního světa, dobové atmosféře, charismatu herců... současně má nápaditou tříaktovou strukturu, která dobře slouží jak evokaci pozdních šedesátých let v LA, tak další z Tarantinových rozprav nad filmovým/reálným násilím a kinematografií coby prostředkem, jak žít paralelně několik životů a navracet k životu to, co zaniklo. Dále se SPOILERY! Od velkého detailu k velkému celku. Od hrdiny z plakátu k hrdinovi, který zachraňuje skutečné životy. Od nazisploitation k exploataci inspirované Mansonovým gangem. Vzpomínka na éru, kdy se americké filmy pod vlivem evropské kinematografie stávaly artovějšími (Absolvent, Bezstarostná jízda) a pod vlivem války ve Vietnamu a násilí v ulicích měst násilnějšími (Bonnie a Clyde, Divoká banda). Tím, že Tarantino těchto postupů využívá (např. jump cuty a dlouhé bezdějové jízdy jako z filmů francouzské nové vlny), připomíná dané období nejen hudbou, výpravou a kostýmy, ale také formálně. Klasický Hollywood oproti tomu zpřítomňují dva vyhořelí kovbojové, kteří stejně jako přesluhující šéfové velkých studií nerozumějí mladým „zkurveným hipíkům“ a v nově se utvářejícím narativu jsou odsouzeni k rolím padouchů, s nimiž se ovšem nehodlají smířit. Konec jejich éry je ale nevyhnutelný. Protagonista kovbojky, kterou si čte Rick, je zhruba v polovině příběhu vyřazen z provozu zraněním kyčle. Na stejném místě je v závěru filmu zraněn Cliff. Na konci Tenkrát v Hollywoodu se tedy podle všeho taky nacházíme pouze v polovině Cliffova a Rickova příběhu. Jejich osud už je daný a jakkoli se závěr filmu, napravující jednu tragédii, může jevit jako happy end, víme, že hrdinové neskončí dobře (podobnou škodolibost v sobě má fakt, že si malá Trudi Fraser/Jodie Foster čte biografii pro ni geniálního Walta Disneyho, jehož rasismus a antisemitismus se začne řešit o mnoho let později). Prolínání jednotlivých rovin fikčního světa, resp. přiléhavěji jejich dublování, a jejich vztah k reálným historickým událostem, které významně spoluutvářejí naše očekávání a emocionální odezvu, je podle mne pro soudržnost vyprávění i pochopení příběhu klíčové. Vidíme Sharon Tate tak, jak ji zachycovala dobová propagační videa a fotografie (skutečnost, že se na ni někdo dívá, zesilující její nedosažitelnost, je akcentována napříč celým filmem, nejvíc během Playboy večírku, kdy ji z dálky komentuje McQueen). V jediné scéně, kdy se dívá sama Sharon, sledujeme ve skutečnosti spíš Margot Robbie, obdivující na plátně svou zavražděnou hereckou kolegyni. Cliff, žijící příznačně ZA filmovým plátnem (drive-in kina) představuje opravdovější verzi Ricka, protože za něj schytává skutečné rány a vůbec vykonává práci k tomu, aby mohl existovat ve světě filmu a televize (kdyby mu neopravil televizní anténu, nemohli by sledovat Rickovo cameo v FBI). Hrdinové existují skrze příběhy, v nichž hrají i příběhy, které se o nich vyprávějí, u nichž - což je pro Tarantinův vyprávěcí koncept zásadní - vždy nevíme, zda jsou pravdivé (zabil, nebo nezabil Cliff svou manželku?). Repliky pronesené v rámci role mají dopad na to, co se přihodí v životech postav (Rick jako DeCoteau sděluje postavě Lukea Perryho, že pošle svého člověka na jeho ranč - následně vidíme Cliffa přijíždějícího na Spahnův ranč). Vrcholem rozrušování hranic mezi skutečným a možným je pak Cliffovo setkání s trojicí vrahů, o jejichž opravdovosti on pod vlivem LSD pochybuje. Jeho fena, která v podstatě jako jediná neztvárňuje žádnou roli, ale prostě je (psem), tyhle pochyby nemá a odvede hlavní díl práce při likvidaci vetřelců. Vztah mezi filmem a skutečností, hercem a jeho rolí, násilím a jeho mediální reprezentací Tarantina odjakživa fascinovaly přinejmenším stejně jako ženská chodidla. Tentokrát si s přechody mezi jedním a druhým pohrává snad ještě důmyslněji než kdy dřív a ani po dvou zhlédnutích nemám (zdaleka) pocit, že bych pochytil a rozkryl všechno, co nabízí. 90% Zajímavé komentáře: woody, novoten, Arbiter, ancientone, Triple H, Glowski, husokachna, Raziel_cz, Sala1, HellsAngel, BobArmstong () (menej) (viac)
Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes] ()
Galéria (116)
Zaujímavosti (115)
- V scéne, kedy Cliff (Brad Pitt) po prvýkrát dovezie Ricka (Leonardo DiCaprio) domov, v autorádiu hrá upútavka na sci-fi film The Illustrated Man (1969). (TMNT)
- Zhruba ve čtyřicáté minutě se objeví ve filmu i česká stopa, a to obraz Alfonse Muchy „Automne“ („Podzim“) z roku 1900. (Hombre8)
- Leonardo DiCaprio (Rick Dalton) v rozhovoru pro BBC uvedl, že film, který ho nejvíce oslovil, byl Na východ od ráje (1955), kde ho uchvátil herecký talent Jamese Deana. Ve scéně, kdy Cliff (Brad Pitt) a Rick (Leonardo DiCaprio) prochází ulicí L.A., je na stěně za nimi namalovaný James Dean v klobouku z filmu Obr (1956). (Nalien)
Reklama