Vtedy v Hollywoode

Po nelítostném Djangovi jsem se zapřísáhl, že s tím starým parchantem nadobro skoncuju a budu moci vysadit prášky na vysoký tlak. Jsem ale nepoučitelný a ještě dva dny po projekci si připadám, jako bych po xté vstoupil do dráhy automobilu s tím, že tentokrát už opravdu při kolizi neucítím žádnou bolest. Ne, Tarantino nemůže zklamat jako nezklame průjem nebo migréna. Stále stejně přerostlý a přestárlý puberťák odmítající dospět, sebestředný pozér a prodavač doslovných odkazů na braková dílka minulosti. Stejná neschopnost pracovat s postavami a prostředím, budovat příběh a přijít se silnou emocionálně působivou pointou. V čem bude spočívat finále, jsem odhadl už po několika minutách. Tarantino má mizerný divácký vkus, který promítá do svých filmů, pracuje s odkazy na žánry, které jsou mi ukradené, a jeho pojetí humoru mě míjí na vzdálenost parseků. Není schopen žádné složitější metafory, hlubší práce s látkou, s dobou a náladou, společenskými procesy. Je to typický prodavač slupek. Pod povrch se nedostane ani na milimetr a nic ho neomlouvá, že to ani nemá v úmyslu. Nepřekvapí absurdně přemrštěné násilí, typicky pojaté jako groteska ani nesmyslně přepálená stopáž, ba ani snaha být za všech okolností cool. Poslední Tarantinův film, který mě opravdu zaujal, byla kdysi Jackie Brown, tak čemu se divím. Jedna hvězdička je za špičkovou kameru a za šedesátkový soundtrack, stejně jako za herectví DiCapria a Pitta. Margot Robbie nedostala prostor být ničím jiným než sexuální ozdobou. Celkový dojem: 25 %. (29.08.2019)

„Bol mu viac, ako brat a len o čosi menej, ako žena.“ Pomsta Hollywoodu. Asi prvý Quentinov film, do ktorého sa mi vyložene nechcelo, ale nakoniec to bol v dobrom tak priamočiary a jednoduchý príbeh, až som zostal milo zaskočený. Americké 60. roky sú mi hrozne nesympatické a bojím sa ich, ale Vtedy v Hollywoode mi sadlo. Dokonca mi sadla (skvelá) dvojka sympaťák Pitt a citlivka DiCaprio, retro atmosféra bola skvelá (nielen vizuálne, ale i soundtrack), kasting parádny (dokonca ani Pacino mi nevadil) a na konci sa s tým QT pekne pohral, to som vážne nečakal. A namakaný pes k tomu. Za mňa veľká spokojnosť a iba minimálna nuda (niektoré scény by som možno na Quentinovom mieste vystrihol, ale na druhej strane chápem, prečo ich tam nechal/chcel). (12.12.2019)

Úchvatná rekonstrukce Hollywoodu a života v něm v osudovém roce '69. A také krásná pohádka o tom, co mohlo být a nebylo. Tarantino a jeho dětský idealizovaný pohled citelně znát, vybudoval si pro to období tímto filmem takový hezký monument. Ale naneštěstí jsem od filmu čekal něco víc než pseudo životopisný (a později až dokumentární) snímek o fiktivním herci a kaskadérovi v zlomových chvílích jejich životů, rozšířený o dlouhý fanservis hollywoodské tvorbě té doby. Brad Pitt a Leonardo DiCaprio ale zahráli své postavy s upřimným zápalem a bravurou a ostatní účinkující je dokázali příjemně doplňovat i ve svých minirolích (ačkoliv i přes výborné obsazení mě většina z nich nějak moc neokouzlila). To se samozřejmě netýká třetí hlavní postavy filmu, až mytologizované Sharon Tate, která Tarantinovi ztělesnila ústřední bod jeho představ o nevinnosti a kráse té doby. Margot Robbie ji zahrála opravdu kouzelně a nadživotně, jestli to nebyla její nejlepší role, tak určitě alespoň nejmilejší a nejradostnější. V závěru samozřejmě nezapomene režisér na svůj hlavní trademark, přepálené finále, ale tentokrát jsem cítil, že to bylo opravdu od srdce. Bavil jsem se v tu chvíli díky tomu toho možná víc než kdy předtím a při úplně poslední scéně definitivně ukápla slza. V tu chvíli jsem byl naladěn na přesně stejnou vlnovou délku jako režisér. Bylo nebylo. Teď zpátky na zem - kvalitu řemesla jsem už vlastně částečně zmínil, nějaké přehnaně fantastické záběry nebo kamerové parádičky jsem sice nenašel, ovšem s čím si Tarantino dal přímo neuvěřitelné množství práce, byla snaha přesně vystihnout atmosféru a ducha L.A./Hollywoodu v té době. Průjezdy ulicemi na cadillacu za poslechu tehdejších hitů, rádia, nahlédnutí do zákulisí hollywoodské tvorby a různé další odkazy, camea celebrit apod. Fantastický důraz na detail, bavilo mě to, ale jak jsem napsal, kvůli tomu nebyl prostor pro žádný pořádný příběh a některé scény se navíc táhly tak dlouho, až mě trochu ubily (ranč, western). Ale samozřejmě stále převládají spíše pozitivní pocity, vznikla nám tady nádherná pocta té době, ať už byla opravdu tak nevinná a pohádková nebo (spíše) ne. Nelze zazlívat, ve vzpomínkách je mládí téměř vždy jasné, plné barev a krásy a tohle byl pouze pseudo dokument. ;-). 8,5/10 (31.12.2019)

V jednotlivostiach lepšie ako v celku. Presvedčivé oživenie konca 60's v spôsobe, ako ani nemuselo toto obdobie naozaj existovať, ale v akom si ho pamätníci, ako vtedy 6-ročný Quentin, chcú pamätať (niečo na spôsob ako si dnes mýtizujeme divoký západ skrz westerny), Caprio/Pitt výborný v tak vzájomnej interakcii ako i v sólo scénach, tradične výborný hudobný doprovod. Čo ovšem u mňa škrípalo bolo to prepájanie filmového/TV priemyslu, ruka v ruke s obdivnou reimagináciou niektorých konkrétnych filmov či seriálov (napr. zasadenie Capriovho Ricka Daltona do seriálu, ktorý je jasnou upomienkou na tento skutočný seriál - Lancer - z ktorého vo Once Upon a Time in Hollywood sú využité aj postavy, ktoré tu stvárňuje Luke Perry či Timothy Olyphant) s reálnymi udalosťami okoloho Mansonovho gangu a tragického osudu Sharon Tate. Samostatne obidve tieto polohy fungujú výborne, vo vzájomnom spojení to preskakovanie nemá tú príznačnú ľahkosť. Vedel by som si predstaviť skôr dva samostatné filmy, jeden ako režisérov loveletter k milovanej fimovej/TV produkcii jeho detských rokov a ku tomu ako kontrast spracovanie hrôzy onej noci v rezidencii Polanského a Tate, kľudne aj v štýle, ktorý je Tarantinovy vlastný. Ale možno práve ten chystaný nový dlhší zostrih, ktorý Tarantino plánuje pred uvedením do distribúcie, tento v mojich očiach zatiaľ neduh porieši spôsobom, že tieto dve polohy filmu budú spolu koexistovať v lepšie fungujúcom celku. Uvidíme v auguste...7/10 (30.05.2019)

Postupná zahleděnost do sebe sama se mi zdála nasměřovaná ke katastrofě. Po mnou obdivovaných a perfektně vyvážených Panchartech začal Tarantino opatrně zdržovat už v Djangovi, aby v Osmi hrozných zasekl lehce přes míru a zachraňovali ho hlavně herci a slušná míra napětí. Vidina dalšího filmu olizujícího délkou třetí hodinu, tentokrát navíc v poctě zlatým časům a dobrovolně se předem omlouvající za nediváckost, mě proto lákala jen velmi opatrně. Právě v tom, jak moc jsem se pletl, se ale nakonec skrývá největší překvapení. Než by se klasicky zaobíral nekonečnými konverzačkami se autor raději křehce vyznává z lásky na sto a jeden způsob. Na rozdíl od leckterých svých starších počinů se nechvástá vlastním umem, on opravdu jen a pouze vzdává z plných plic poctu umu jiných a nechce nic víc, než se do šedesátek vrátit, rochnit se v nich a zkrátka pocítit zase ono bezbřehé okouzlení filmem a televizí, které přináší jen nejranější mládí. Takže i když mi přestřelená délka přijde jako frajeřina z principu, už protože se žánrově rozkračuje jen trochu narychlo a naoko (stačí si zkusit sám pro sebe převyprávět linku Sharon Tate), úsměv se mi dral na rty neuvěřitelně často. Téměř herní koncept zatnutí drápů do milovaného světa či období, kde si odvyprávím "to svoje", by se mohl teoreticky stát cílem pro nespočet dalších režisérů, ale něco mi říká, že by si na něm spousta z nich poslepu vylámala zuby. (22.08.2019)