Planá hrušeň

Osobitý film Nuri Bilge Ceylana opět nevybočuje od existenciální roviny a jeho postavy mají hluboké charaktery. Tentokrát mě hloubka neodrovnala, jako u Zimního spánku, nebo Tenkrát v Anatolii, které přesahují všechny filmové standarty a plátno se stává metafyzickým prožitkem, který přetrvává, jak v očích skrz vizuální optiku, tak v myšlenkách pro svůj obsah. Ceylan poslední roky čerpá hlavně ze svého života a kultury v Turecku a nesoustředí se plně na svého diváka, jak už vyznělo - do vlastní mnohomluvnosti viz.Marigold. Přesto Ceylan vytváří unikátní rukopisní stopu, kterou budu moc rád číst, až začne psát knihy. (10.01.2019)

Život svázaný s planou hrušní, na úrovni fyzické a psychické, jazykové i výtvarné. Čí plody jsou plody plané hrušně? Otcovy či synovy či obou? Sjednotí své životodárné šťávy ke společnému dílu nebo se nechají naroubovat na "standard"? Kritický postoj asertivního syna (anabáze na podporu vydání knihy) a submisivního otce se časem smiřují. Mohlo to ale dopadnout - i to nám Ceylan ukazuje - úplně jinak.... Film je dlouhý a sledovat dialogy je obtížné. Bez obojího by ale Ceylanův příběh ztratil svou osobitost. Ceylan sám také žádost o zkrácení filmu odmítnul (v podstatě se jedná už o zkrácený film). (29.06.2020)

Slunce podzimní, slunce zimní a vítr svěží i silný do vzpomínek duše roztomilý! Krásné rozehrané tóny Tarkovského a jeho filmového syna Ceylana... Snaha smutku vcelení duše nitra dospivajicího člověka antihrdiny tohoto filmového skvostu... Touha stát se významným umělcem spisovatelem sublimovaný úctou i slávou! Naštěstí se tak nestane a na konci filmu si syn a otec uvědomí svoji oběť v lásce... Dodělat své plodné nutné životní dílo... Dokopat studnu pitné vody jako symbol života nás všech! A svou vlastní literární smrtí oběšením nad studnou života symbolizuje jeho čin oběť změnu svého dosavadního egoistického života... Nastává přelom dozrání v muže! Jak již bývá zvykem u Ceylana opět nádherná fotografie barevné digitální profesionální kamery Sony i metafyzických překrásných pohledu z výšky dronu. Je nezbytně nutné opět u tohoto filmu zapomenout na čas, na ten reálný v kinosálu a nechat se vnitřně kochat nádherným filmovým rytmem jak obrazu, tak i velmi jemné něžné hudby od Bacha Passacaglia a Fugue v C minor, BWV 582 nádherně vybraná jak od Tarkovského počinu. Ano kritikové máte pravdu zde máme jiného Ceylana než v jeho minulých filmech tak trochu... Mě osobně to nevadí, avšak chápu pocity těchto filmových kritiků kolegů... Bravo! (29.10.2023)

Zvláštní film rozprávějící o tom zvláštním bezčasí, kdy dokončíte školu a řešíte, co dál. Vymanit se z rodinných kolejí, místního zapadákova a jít za svým snem? Nebo se to vlastně nedá? Tohle je sympatický námět a když k tomu přihodíte zajímavé turecké reálie a solidní herecké výkony, vypadá to na skvělou podívanou. Zároveň se ale děj trochu tříští v nepřiměřeně dlouhých dialozích ( se slavným spisovatelem, s imámy ) a ztrácí na síle a výrazu. Až zbyde ze všech nakousnutých témat výše zmíněné popasování s otcem. Škoda, že nebylo víc "zasněných" záběrů kamery, ty se mi opravdu líbily. Je to někde mezi třemi a čtyřmi, ale vzhledem k nenaplněnému potenciálu zaokrouhlují dolů... 53. KVIFF (05.07.2018)

Niečo o hľadaní samého seba a o tom, že pýcha sa nevypláca, je lepšie uvažovať triezvo, nepreceňovať sa, s pokorou ďalej zájdeš. Páčilo sa mi hudobné pozadie, ktoré občasne dobre dotvára jednotlivé situácie. Čo môže divákovi trocha vadiť sú siahodlhé, priam nekonečné dialógy, kvôli ktorým má film cez tri hodiny a čo je najväčší problém, niektoré konverzácie sú úplne zbytočné. Sú tam len na doladenie prostredia malomesta, akoby šlo len o snahu ukázať tú obyčajnosť a jednoduchosť rádových ľudí, ale na konci si uvedomíte, že keby vystrihli polovicu filmu, nič by sa nestalo. (12.08.2020)