Pri bráne večnosti

Po Loving Vincent je už každý další film o Van Goghovi tak trochu zbytečný, ale tohle natočil geniální Julian Schnabel, takže jsem to musela vidět - a zklamaná nejsem. Schnabel tyhle filmy zkrátka umí, Dafoe, ač o pětadvacet let starší než Vincent, když zemřel, ho zahrál skvěle, a kamera, no... vizuální orgie. Kvalit Basquiata a Než se setmí to možná nedosahuje, ale je to hodně blízko. (05.02.2019)

Duša umelca, a obzvlášť maliara je niekedy záhadou aj pre neho samotného. Preto sa pýtam. Komu je, kurva, tento film určený? Bezbrehá nuda, samoúčelné scény, kokotné dialógy o hovne, žiadna gradácia, proste nič, čo by vás na tom filme bavilo. Nič. Zhola nič! Vo veľmi slabom oscarovom ročníku by to možno, hovorím veľmi možno stačilo na sošku, ale tento rok, Dafoe sorry jako. Utrieš naprázdno. Neviem, možno len ja som divný a nepochopil som to, neprečítal som medzi riadkami tú emóciu alebo o čo tam išlo, ale ten film mi viac zobral ako dal. 1 z 5 (04.02.2019)

Tohle je film, který by se mohl líbit mému synovi Honzíkovi. Ale popořadě. Předně je Julian Schnabel debil, že duchovní film zabil, ale totálně zabil debilní kamerou. Roztřesenou, nezarámovanou (a to je přitom film o malíři!), rádoby dokumentární, rádoby z pohledu první osoby. Je to rozčilující, odvádí to pozornost a i když si pan režisér možná myslel, že tak docílí většího cítění do postavy Van Gogha, povedl se mu pravý opak. Přitom scénář je skvělý a kdyby to natočil někdo normální, vynikla by jeho síla. Láska Van Gogha k polím a přírodě, jeho vize, spojení s Bohem, to vše je nádherně podáno i Willemem Dafoem zahráno. Včetně jeho podivínství, které obyčejní vesničané nedokázali pochopit (a on si s nimi nemohl sednout v pohodě ke stolu se sýrem a vínem, jak snil), včetně běsů v sobě, Asi nejlepší - tedy pro ty, kteří to mají podobně, tak po scénách z polí a lesů - je rozhovor s knězem. To je dokonalý dialog! Jsou v něm všechny Goghovy pochybnosti i víra. Trochu mi jeho zpověď připomněla Macháčka a jeho Zápisky z blázince, to je hodně podobné. „Život je určen k setí. Sklizeň jeho součástí není. - Ježíš byl za svého života také neznámý. - Těm, co jsou smutní, jsou nablízku andělé. A nemoc může někdy uzdravit.“ Vážně škoda, že mi pitomým mácháním s kamerou režisér málem do těchto duchovních oblastí a možností meditace uzavřel přístup. (30.11.2019)

Auch. Když se nějaký tvůrce pouští do známé látky, mohl by si ujasnit, proč a jak ji interpretuje. U brány věčnosti selhává skoro ve všem, ať už jde o nekoncepční roztřesenou kameru, mnohdy nekvalitní filmový materiál nebo obyčejný životopisný syžet. Drzé mi od tvůrců přijde, že předkládají jako verzi Vincentovy smrti vraždu, i když je to stále alternativní verze a stále se v odborných kruzích kloní k sebevraždě. Tuto nejistotu mnohem lépe zachytil S Láskou Vincent, kde to bylo součástí kvazidetektivního pátrání a názory na vraždu/sebevraždu se lišily podle toho, kdo názor zastával. Podobně z nepochopitelného důvodu film zařadí nález údajných van Goghových skic, což je další nepotvrzená věc, navíc pro vnitřní stavbu příběhu zcela podružná. (31.03.2019)

Mám rád umění. Speciálně pak malířství a samozřejmě i životopisné filmy. Co ale rád nemám, to je kamera poskakující v patách herců, rozmazané a rozpité záběry, barevné filtry...rádobyumělecké pojetí. Zprvu mě to velmi iritovalo a zvažoval jsem, že si pustím něco jiného. Naštěstí jsem tak neučinil, takže jsem se dočkal druhé poloviny filmu, která obsahovala nemálo velmi dobrých dialogů, kterým vévodila rozprava s knězem, ve které zaznělo několik Goghových myšlenek, které stejně jako jeho obrazy předstihly dobu. A tak nakonec i ta hopsající kamera a filtry pomohly vytvořit obrázek o jinakosti člověka, který se narodil moc brzo na to, aby jeho vnímání svě(t)la někdo ocenil. Pro spoustu lidí je i dnes magorem, který si uřízl ucho a maloval divný obrázy. Tvůrci neměli ambice ukázat v čem byl vlastně Goghův dar/genius/prokletí. Zato se ale podařilo důstojně a s respektem ukázat tragédii Goghova bytí. (27.07.2019)