Pri bráne večnosti

Od chvíle, co si Dafoe zahrál v Antichristovi - ten chlap je pro mě jako chameleon, který snad zahraje cokoliv. Do tohoto dal podle mě ze sebe opravdu dost. Ten film je náročný. Je to hodně o procítění a snahy porozumění,ale těžko se to povede nám, běžným smrtelníkům, když vidíme, jaké "stavy" postava Dafoe zažívala. Je to krásně příroda, lehkost, touha po získání určité svobody....ten film byl pro mě dost náročný a abych ho ocenila asi o * navíc, tak jsem ho potřebovala vidět asi v jiném rozpoložení...Skvělým zpestřením pro mě byl Isaac, který je Fešák ať už vlasy či fousy má či nemá..tomu se říká charizma ;) (23.02.2019)

Člověk, příroda, věčnost. Procítěný, vizuálně i scénáristicky promyšlený portrét umělcě, z hloubky temnoty prožívajícího paprsky světla. Psychické stavy, ať již úzkosti nebo poetického snění, Schnabel zručně a pro diváka srozumitelně vyjadřuje souhrou všech základních filmařských prostředků které má k dispozici. Umělec, který žije jenom pro malování, uspokojivě zodpovídá přesně ty existenciální otázky, které vás v kontextu s tajemnou historickou osobností jeho jména zajímají. Všechny odstíny jeho nálad a myšlenkových pochodů jsou řečeny nebo naznačeny v mozaice s vyzrálou tematickou komplexností, příslušnou věci znalému režisérovi. A filmu odevzdanému, podnět chápajícímu Willemu Dafoeovi. Zde si i největší evropské hvězdy rády zahráli za catering. Malá filmová klasika. (08.04.2019)

Tohle je film, který by se mohl líbit mému synovi Honzíkovi. Ale popořadě. Předně je Julian Schnabel debil, že duchovní film zabil, ale totálně zabil debilní kamerou. Roztřesenou, nezarámovanou (a to je přitom film o malíři!), rádoby dokumentární, rádoby z pohledu první osoby. Je to rozčilující, odvádí to pozornost a i když si pan režisér možná myslel, že tak docílí většího cítění do postavy Van Gogha, povedl se mu pravý opak. Přitom scénář je skvělý a kdyby to natočil někdo normální, vynikla by jeho síla. Láska Van Gogha k polím a přírodě, jeho vize, spojení s Bohem, to vše je nádherně podáno i Willemem Dafoem zahráno. Včetně jeho podivínství, které obyčejní vesničané nedokázali pochopit (a on si s nimi nemohl sednout v pohodě ke stolu se sýrem a vínem, jak snil), včetně běsů v sobě, Asi nejlepší - tedy pro ty, kteří to mají podobně, tak po scénách z polí a lesů - je rozhovor s knězem. To je dokonalý dialog! Jsou v něm všechny Goghovy pochybnosti i víra. Trochu mi jeho zpověď připomněla Macháčka a jeho Zápisky z blázince, to je hodně podobné. „Život je určen k setí. Sklizeň jeho součástí není. - Ježíš byl za svého života také neznámý. - Těm, co jsou smutní, jsou nablízku andělé. A nemoc může někdy uzdravit.“ Vážně škoda, že mi pitomým mácháním s kamerou režisér málem do těchto duchovních oblastí a možností meditace uzavřel přístup. (30.11.2019)

Van Goghov život bol jeden veľký boj samým so sebou, s najbližším okolím, so spoločnosťou a s Bohom. Schnabel sa snaží spoločne s kameramanom ukázať jeho život divákom takpovediac umelcovými očami, čomu zodpovedá aj akoby nesústredená kamera a aj samotný dej. Všetko je však na svojom mieste presne tak, ako má byť. Dokonca aj tá účasť bondovských záporákov je chronologicky správna. Vincent sa už síce nikdy nedozvedel, že brána večnosti sa mu otvorila a pozná ho celý svet, ale určite to niekde v hĺbke duše vedel. (09.10.2022)

Další z meditací nad Vicentem van Goghem. Ne přímá, zprostředkovaná jiným malířem, Julianem Schnabelem, ale i Willemem Dafoem, bez něhož by veškerá drobnokresba mohla přijít vniveč. Rozvažovat o van Goghovi (ale i jiných, kteří nevzali svůj osud do rukou, ale vzali ho z ruky - Vincent tvrdí, že z boží), a jeho obrazech, které se rozutekly do světa jako nezvedené děti, je jako uvažovat o části (nevelké) sebe sama. Van Gogh, podobně snad i Franz Kafka (nebo Jimmi Hendrix), tvořili vlastní světy, protože nedovedli jinak, protože když malovali nebo psali nebo hráli, nemuseli myslet (viz jeden z filmových dialogů) na svět, do kterého byli vrženi, a o jehož pochopení - za svůj krátký život - nepříliš úspěšně usilovali. Jejich nepragmatičnost a jejich pozdější (bohužel posmrtná) sláva nám budiž alespoň vztyčeným malíčkem v našem bonvivánství a dlouhověkostí. (09.08.2019)