Hello, Dolly!

Ve své životní filozofické pouti jsem narazil na jeden velký kámen. Člověk má být na jednu stranu upřímný - jak to říkal třeba Jan Hus, TGM nebo Jordan B. Peterson. Ale na druhou stranu podle Alana Wattse je život hra. A součástí hry může být i lež a přetvářka. Tento film tento konflikt dokonale vykresluje: mužský protagonista buduje své impérium na řádném základu, zatímco ženská protagonistka chodí světem, lže a vyvolává chaos. I když protiklady se přitahují, tak zde ten happy-end působí nepřirozeně a nuceně. Je zřejmé, že příběh hraje druhou roli a spíše slouží písním. Rád bych, aby to bylo naopak. (29.12.2021)

Tých načančaných amerických muzikálov je na mňa už akosi priveľa a tento zatiaľ najviac útočí na oči. Pritom tanečné čísla sú nezaujímavé, z hudby som si nezapamätal vôbec nič a príbeh sa tiež nijako neposúva. Nemám nič proti Barbre, vyzerala aj spievala tu ako šikovná dohadzovačka výborne, ale tento muzikál mi asi dlho v pamäti neostane. (11.01.2014)

Dýchavičný muzikál bez tempa, který potvrzuje, že žánru v této podobě na konci šedesátých let odzvonilo. Po plátnech už se dávno proháněli Bezstarostní jezdci, Bonnie a Clyde se nechávali rozstřílet na cucky a romantiku na úrovni předznamenal Absolvent. Topit peníze ve dvouapůlhodinovém eskapistickém tyjátru se neukázalo jako dobrý nápad (na druhou stranu o rok starší Oliver! zahrál na temnější dickensovskou notu a vyšlo mu to). Klady představují Walter Matthau, jehož komediální talent založený na zamračených grimasách a znechuceném odsekávání vět výborně funguje, stejně tak i pingpongové slovní výměny v první půli. Jenže pak se tu vyskytuje zoufale gestikulující, v roli se topící Barbra Streissand, které nevěřím ani její zlaté šaty. Napadá mě kacířská myšlenka, že hrát její roli Jack Lemmon za vynechání zpěvu a křečovitých tanečních výstupů, mohla vzniknout nezapomenutelná komedie. So goodbye, Dolly! (Festival 70 mm filmů Krnov 2013) (15.04.2013)

Je pravda, že z jedné strany mince má film takový předvídatelný příběh, kdy jsem poměrně dlouho před koncem věděl, jak to asi skončí. O kýčovitém průběhu ani nemluvě. Ale písně jsou tak příjemné (za sebe doporučuji si je pouštět v odpolední atmosféře), že vás donutí si je i po skončení filmu notovat (za nejlepší považuji It Takes a Woman a profláknutá Hello, Dolly! je také dobrá), no a trefou do černého bylo obsazení Waltera Matthaua. Hlavně on vám během sledování vykouzlí úsměv na tváři, ovšem více než jeho notoricky známý komediální talent mě překvapilo, že UMÍ zpívat. Pro mě je skutečným tahounem filmu, ač jím má být Barbra Streisand. Ne, že bych proti ní něco měl, zde hraje dobře, ale jak jsem psal, favorita mám jinde. Ten zvedl celkem hloupoučký film o nějaký ten stupeň nahoru, a tak mohu dát této klasice bez uzardění čtyři hvězdy. O finálním hodnocení rozhodl mimojiné i závěr filmu, který se mi zdál oproti různým romantickým filmům (hlavně těm z dnešní doby) celkem normální a chválabohu vybočující z řady. A pro nadprůměrné hodnocení se přimlouvá i moje zalíbení ve starých filmech (ne nepodobné Oskarovi). (28.03.2009)

Tak jsem se těšil a myslel, že se Hello, Dolly zařadí na špici mých muzikálů, až jsem byl zklamaný. Písničky nijaké, za zmínku stojí akorát ta s Louisem Armstrongem, choreografie sice povedená, strhující či pohledná mi ale nepřišla, příběh měl potenciál, jenže také se nevyvedl na výbornou a byl žel rozvláčný a natahovaný ani postavy to tady nezachraňovaly, s výjimkou Dolly (výborná Barbra Streisand), se všichni chovali moc afektovaně, čímž byli otravní a mně nesympatičtí, takže jsem jim dokázal pořádně fandit... (30.06.2015)